Vzrušení


PhDr. LUDMILA VACHTOVA (71) je první dámou výtvarné kritiky. Neschovává se za nesrozumitelné větné konstrukce. Číst její texty činí čtenáři požitek. Kupříkladu k výstavě Františka Kupky v Litoměřicích, kterou připravovala, mimo jiné napsala: „Kupka se narodil v témže roce jako Piet Mondrian, dělil se s Toulouse-Lautrekem o přítelkyni, přátelil se s Marcelem Duchampem a nesnášel Picassa, bojoval v první světové válce, dožil se startu prvních vesmírných družic a přežil Jacksona Pollocka." V jedné větě obsáhla celý umělcův život. Žije už více než třicet let v Curychu, kde si vydobyla jako kritička vynikající renomé. V tomto městě jsme si také povídali.


Máte nějaký výtvarný výraz, jakému dáváte přednost?
Mě zajímají postoje, určitě ne výtvarné trendy. Psala jsem o geometrických abstrakcích, tedy o tom, co je nazýváno racionalistickým uměním, ale také jsem se zabývala informelem, expresívní abstrakcí... Nerozhoduje, jestli je to pravoúhlé, nebo bez úhlů, rozhodující je pro mě intenzita. Něco vás na díle chytne a buď vás to osloví negativně, nebo pozitivně, to je jedno. Já jsem si začala s Kupkou asi jako osmiletá holka. Byla jsem často nemocná, měla angíny a musela ležet. Co jsem mohla dělat? Četla jsem, protože televize nebyla. Máma mi nosila z Městské knihovny v Berouně všechno možné a jednou mi přinesla malou monografii Kupky od Emanuela Siblíka: začíná obrazem Král opičák a podobnými malbami, jež se mi strašně líbily. A pak najednou - žádné opice, žádní lidé, jenom jakési vířivé pohyby, linie, tvary. Začalo mi to vrtat hlavou. Výtvarno mě prostě zajímalo odjakživa.

Myslíte si, že byste se ke Kupkovi dostala, i kdyby vám maminka o něm nedonesla knížku? Jistě. Když se něčemu začnete věnovat a jste nasměrován na něco, co vás silně přitahuje, určité věci za vámi prostě přijdou.

Kupku jste ovšem osobně nepoznala ...
Neznala jsem ho. Ale dopisovala jsem si s paní Kupkovou. Zemřel v roce 1956 a to se člověk do zahraničí nedostal. Já jsem poprvé vycestovala v šestapadesátém do Drážďan a do Polska, na Západ to bylo nesmírně obtížné, to se mi poštěstilo až v osmapadesátém na EXPO do Bruselu, obrovskou náhodou. Pak jsem zase nikam nesměla.

Proč jste nemohla cestovat?
Protože jsem byla na ošklivci. V roce 1960 mě poprvé navštívili fízlové. Jejich zájem souvisel i s tím, že jsem do italského časopisu Biennale di Venezia napsala text o pěti českých malířích, o Josefu Istlerovi, Janu Koblasovi, Janu Kotíkovi, Mikuláši Medkovi a Zdeňku Sklenářovi. Článek vyšel, psala jsem ho česky, do italštiny ho přeložil jeden italský lingvista, neznala jsem ho. Nejdřív bylo ticho po pěšině, ale pak článek objevili Rusové a v jejich časopise Iskusstvo vyšel text rozčilující se, jak je smutné, že se o takovém umění píše. Tajné pořád zajímalo, jak se do Biennale článek dostal, a nechtěli věřit, že jsem ho prostě hodila do poštovní schránky.

Měla jste strach?
Neměla, ale vyhodili mě z redakce Výtvarného umění. Pro ztrátu důvěry. Od té doby jsem byla ideologicky poznamenaná.

Stanovila jste si nějaký program, jakým způsobem chcete na výtvarné kritické scéně působit?
Nic jsem neplánovala. Jako malá holka jsem si dělala vlastní časopis, který se jmenoval Mišpule i květy. Psala jsem do něj zprávy a větší texty, ilustrovala jsem si ho. Chtěla jsem psát knihy i sama si je malovat. Byla to předpubertální obsese, která mi zůstala.

Ale! Vy jste chtěla být malířkou?
Ano, po maturitě na gymnáziu jsem se hlásila na Akademii výtvarných umění, kam jsem se ale nedostala a byla jsem velice uražená. Kreslila jsem nějaké zátiší, komín, hrůza. Pan profesor Štech mi řekl, že ze mě žádná malířka nebude, protože mám prý příliš mnoho zájmů. Měl pravdu, velikánskou pravdu! Náhodou jsem se pak dostala na pedagogickou fakultu, výtvarnou výchovu, kterou jsem vystudovala, jenže už jsem věděla, že nechci učit, ale chci se věnovat výtvarné teorii. Nepodepsala jsem umístěnku do Aše, kde jsem měla učit kreslení, a přihlásila se na dějiny umění na filozofické fakultě. Na pohovoru mi profesor Mirko Očadlík, muzikolog, odborník na Smetanu a velikánský bolševik, strašlivě vynadal, jak si to představuju, že mi stát umožnil vystudovat pedagogickou fakultu a já chci dělat ještě jednu vysokou školu. Že to je buržoazní myšlení. Nedovolil mi to. Když mě takhle vykopli, potkala jsem pána, co seděl u pohovoru, profesora Jaromíra Langa, ten mi nabídl, abych přišla na katedru estetiky, jíž šéfoval. Tam mě seznámil s novým šéfredaktorem Výtvarného umění, který mě vzal do redakce.

Vzpomenete si ještě na první článek?
Vyšel v roce 1955 a byl o italském neorealistickém malíři Gabrielu Mucchim, jenž měl výstavu u Topičů. Byl to text pro časopis Výtvarná práce. To byla moje vůbec první kritika. Jeden z prvních článků pro Výtvarné umění byl o kresbách Václava Špály, asi v padesátém šestém. Také jsem hodně redigovala. Psala jsem do Tvaru, kde byl šéfem Josef Raban, velice dobrý muž, Honza Kotík tam dělal grafickou úpravu a vlastně i program. Vymyslel si za období prvního politického tání, že když se nesmí dělat aktuální zahraniční umění, tak by se měl udělat seriál článků o zakladatelích českého moderního umění. Nikdo tehdy nic nevěděl, někteří kolikrát neměli ani ponětí, že ještě žije Zrzavec a pořád maluje. Zeptali se mě, jestli bych to dělala - kývla jsem s velkou radostí. První byl text o Kupkovi, potom o Zrzavém, Fremundovi, Piesenovi, Kolínské. Vždycky sloupek textu, k němu obrázky. Souběžně jsem psala ale také třeba o intarzii, to byla věc u nás neznámá. Ještě si vzpomínám, jak článek začínal: "Věci na vymření mívají slavnou historii." Padesátá léta!

Máte svébytný, živý styl, vaše texty plynou hladce, je radost je číst. Chtěla jste se svým projevem odlišit od ostatních kritiků?
Já jsem prostě vždycky ráda psala. A je fakt, že mi takzvaná odborná literatura, články o umění připadaly šroubované, nezáživné, až nesmyslné - asi jako když se někdo drbe levou rukou za pravým uchem. Čtenář si je musí vlastně překládat. To jsem pochopila, když jsem v redakcích redigovala články svých kolegů, což jsem dělala velmi ráda, i když to bylo často utrpení. Zvláště v takzvaných vědeckých textech je spousta vaty. Velmi jsem nesnášela poznámkový aparát, přála jsem si dělat kunsthistorii bez zbytečných zavazadel. Mám někdy pocit, že o umění píše hodně lidí, kteří to povolání vlastně ani nemají rádi. Přitom je to náramné dobrodružství. Jinak s výstavami je to jako s lidmi. Když vás něco nudí, člověk je hned unavený. Ale jakmile mě věc, případ nebo člověk míchá, je to dobré. Při estetickém zážitku mi vždycky běhá mráz po zádech.

I po té spoustě výstav, co jste viděla?
Jistě. Pořád se mi to stává.

Dá se říct, že je to fyziologická reakce?
Něco jako erotický signál, nepodmíněný reflex, jenž mi prostě okamžitě sdělí, jak silný je obraz nebo socha. Nemám ráda kunsthistoriky nebo kritiky, kteří si na výstavě píšou poznámky, myslím, že by se měli především dívat.

Znala jste osobně Haralda Szeemanna, švýcarského kurátora světového významu?
Harry Szeemann... Kurátor se v jeho pojetí stal tvůrcem. Faktem je, že on byl vlastně zaražený umělec, v Bernu dělal pouliční divadlo jednoho herce, jenž obstarával všechny figury, také maloval, vyráběl si knížky -na gymnáziu udělal knihu o Mexiku. Pak mu svitlo, že výstava je kreativní čin. Měl neomylný vizuální smysl pro to, co a jak vystavuje a co s čím kombinuje. Používal artefaktů jiných lidí, aby vytvořil svou výsostnou koláž.

Umělci se ale v téhle koláži poněkud ztráceli ...
Možná že se pod Szeemannovým tvůrčím tlakem ztráceli, ale na druhé straně získávali renomé. Být zastoupen v jeho expozici znamenalo ocenění jako hrom. Nikdo jiný už to tak nebude umět.

Hodně současných teoretiků už ani nepíše, chtějí být kurátory a kurátory chtějí být i samotní umělci. Co si o tom myslíte?
Je to trend, móda. Jak přišla, tak i odezní. Kurátoři? Zbudou po nich jenom jména. To se mi zdá málo. Výtvarná kritika je disciplína na vymření.

I ve Švýcarsku?
I tady. Místo kritiky nastoupilo doporučování. Všichni jsou svorně výborní umělci světových kvalit, a pokud nedělají video, aspoň fotografují.

Protože je to jednodušší?
Jistě.

Ono to souvisí s tím, že v současnosti se jaksi dost dobře neví, co je vlastně ve výtvarném umění "umění"?
Já si myslím, že umění je to, co se děje. Budoucnost ho vytříbí. Dnešní výtvarno vypadá rozplizle a definuje se množstvím. Patrně to souvisí s optickou záplavou takzvaného vizuálního věku.

Kdyby měl člověk vidět všechna videa třeba na Bienale v Benátkách...
Tak tam bude sedět nepřetržitě dva měsíce.

Jaká kritéria při posuzování díla uplatňujete?
Jedině osobní. A schopnost analyzovat a porovnávat. Navzdory psavcům, kteří svého času tvrdili, že veškeré umění pochází jen ze břicha a děje se bez působení intelektu.

Píšete intenzívně padesát let. Pomýšlela jste někdy na důchod?
Jsem na volné noze a v důchodu budu, až se k tomu sama rozhodnu. U kunsthistoriků to není jako u kardinálů, ale hloupé je, když člověk sám nepozná, že by už toho měl nechat. Já vím, že bych se nemohla pustit do toho, abych vykládala moudrosti o nejsoučasnějším českém umění, to příliš nesleduju.

Chcete se ještě zlepšovat?
Zlepšovat? Co to je? Koukám, abych se neopakovala, nepoužívala stejná klišé. Lepší asi nebudu. Ani jiná.

Působila jste jako kritička v Neue Zürcher Zeitung, potom v Tages Anzeiger, nyní píšete pro Weltwoche. Jakpak platí v téhle bohaté zemi?
Mizerně. Stačí to tak na slanou vodu. Nejsem zaměstnanec, takže nemám různé výhody trvalého zaměstnaneckého poměru, ale to, že jsem na volné noze, mi přináší svobodu odmítat, když se mi něco nezamlouvá. Když mě poprvé pan šéf poslal do Paříže na výstavu Picabii, řekl mi, že dostanu nadprůměrný honorář, ale cestu si musím hradit sama, protože to je přece velký dar a čest, moci jet do Paříže! Poděkovala jsem se mu.

A jela jste?
No bodejť! Ani jsem necekla, podruhé už bych podobnou příležitost nedostala. Fotografové jsou honorováni daleko lépe, protože jsou dobře organizováni. Jde o to, dostat se na určitou úroveň, což nějakou dobu trvá.

Je někdo, koho si z českých umělců ve Švýcarsku váží?
Nemají tu ani ponětí, protože Češi nejsou schopni dělat kvalitní kulturní politiku. Na rozdíl od Poláků, kteří jsou schopni vyvážet svoje umění, to uměli už za socialismu - nejprve ukázali historické umění, potom současné. A bylo to. Poslední výstava českého umění ve Švýcarsku se odehrála v roce 1972 v Curychu. V poslední době se ještě Jiří Švestka se svou galerií objevuje na veletrhu v Basileji.

Jak píšete?
Pořád na psacím stroji, počítač nemám, neboť jsem civilizační idiot. Naťukám článek rovnou do stroje, potom ho faxem pošlu do redakce, kde ho paní přepíše. Myslím, že ji zaměstnávají jenom kvůli mně. Když píšu, tak na jeden zátah, protože už nekouřím svoje modré gauloisky, jimiž jsem získávala oddechový čas.

Jak jste si osvojila němčinu?
Do školy jsem začala chodit s příchodem Němců a měli jsme pět hodin němčiny týdně. Na gymnáziu jsme se učili v němčině také jiné předměty a já jsem asi měla na řeči talent, protože se mi dokonce v němčině zdály i sny. Přitom jsem si říkala, jak je to hnusné, a ještě jsem se začala učit sama rusky. Po válce jsem se zařekla, že nepromluvím více německy, že tento jazyk nebudu potřebovat. Já jsem němčinu v sobě vymazala! Pak jsem se ocitla v Curychu a němčina se ke mně musela vrátit. Na začátku mi kamarádi říkali, že by mi články měl někdo překládat. Jenže to nejde, myslet v němčině je jiné. Asi je to tak, že když člověk něco musí říct v jiném jazyce, tak to nakonec i řekne. Kdybych psala beletrii, asi by to bylo složitější. Novinařina je založena na faktech. Svůj styl jsem si přinesla i do němčiny, také mi tady říkají, že se svým psaním odlišuji. Čeština je barokní, má spoustu synonym, němčina je hutnější.

Věcnější?
Slovní vata se objevuje i tady, jenom je drobátko jiná.

Zaujalo mě, jak velmi kratičký sestřih nosíte. Kdy jste se rozhodla pro tuto velmi praktickou variantu účesu?
Dlouho jsem nosila dlouhý cop -do třiceti, takže jsem na něm seděla, na tom koňském ohonu. Potom mi přišlo, že je to nepřiměřené mému věku, a nechala jsem si na hlavě pořídit trávník. Teď mě stříhá můj muž, sochař.

Vy jste emigrovala?
Kdepak. Já jsem se do Švýcarska provdala. V devětašedesátém. Seznámili jsme se předtím ve Florencii. Vedla jsem v té době pražskou Galerii Platýz a tenkrát postihly Itálii povodně, které hodně zasáhly Florencii a Benátky. Čeští výtvarníci dali do prodeje v Platýzu svoje obrazy, sochy a grafiky a za výtěžek -prodalo se toho hodně - odjeli do Itálie čeští restaurátoři. O téhle akci se dozvěděl italský kulturní atašé, takže jsem dostala dvouměsíční stipendium na univerzitě v Sieně, abych se naučila italsky. Zastavila jsem se ve Florencii, abych se podívala, jak restaurátoři pracují - a poznala jsem svého muže. Po svatbě jsem zůstala v Praze, byla jsem totiž emancipovaná i angažovaná. V osmašedesátém jsem byla ve výboru výtvarného svazu, v předsednictvu sekce teoretiků. Češi po ruské invazi odcházeli, já zůstávala a manžela jsem navštěvovala - až mi jednou zavolal ředitel Českého fondu výtvarných umění, pod který Galerie Platýz spadala, že už příští den nemusím do práce chodit. Nebylo to prý ve státním zájmu. Nevěděla jsem, co budu dělat. Nikde mě nechtěli zaměstnat. Žádala jsem si o návštěvu Švýcarska, chtěla jsem se vrátit, až se situace uklidní. Sbalila jsem si kufr, když na mě zazvonili dva páni v kožených kabátcích. Myslela jsem si, že jsou to instalatéři a přišli kvůli topení. Houby! Byli to estébáci a vzali mi pas. Nebyl prý ve státním zájmu. Trvalo to, než mi došlo, že se budu muset odstěhovat. Tak jsem se holt vystěhovala. Přišla jsem do Curychu, když už byla konjunktura české emigrace na ústupu, takže jsem byla i tady bez práce. Rok trvalo, než jsem začala psát pro noviny.

Mimochodem, kdy jste se naposledy v galerii vzrušila?
Na výstavě obrazů švýcarského malíře Varlina a spisovatele Friedricha Dürrenmatta v Neuchtelu, kterou jsem ovšem sama jako kurátorka připravila. Snad to není úchylka. Vernisáž byla před několika dny. Takže mrazení v zádech pořád ještě funguje.

Reflex 25/2005
Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz