MARGITA TITLOVÁ
"Pro mě je tvorba součást poznávání. Situace, které nastávají při vytváření díla, jsou zvláštní odrůdou poznání. Vždycky, když dělám nějakou věc, je v tom kus rizika, protože ta věc je pro mě nová. Nikdy nevím, jestli se mi podaří, co chci. Všemu předchází nějaká myšlenka, pro kterou hledám formu. A do posledního okamžiku nevím, jestli je ta zvolená forma správná ... Je to vlastně jako v životě."
Ve starobylém bytě v centru Prahy žijí tři: Margita, její manžel výtvarník Vladimír Merta a pětiletá dcera Fábinka. "Dodneška vlastně žijeme v nezařízeným bytě. Nejsme schopný si pověsit žádné obrazy na stěnu -- Vláďa se nemůže dívat na obrazy, které se líbí mně, a já zas nesnesu ty, co se líbí jemu. Takže na stěnách nemáme nic, anebo tam pověsíme něco jenom na chvíli. Náš byt se vlastně neustále vyvíjí ..." Den začíná kolem půl osmé, protože jeden z rodičů musí Fábinku odvést do školky. Volba obvykle padá na toho, kdo šel spát dřív -- ale i to "dřív" bývá často po půlnoci: "Oba jsme noční ptáci, já jsem si zvykla pracovat kvůli Fábině vyloženě v noci, do dvou nebo tak." Snídá se rohlík s máslem, čaj a kafe. "Občas jíme i všichni dohromady. A vždycky se snažím, aby ráno bylo klidné. Alespoň si zapneme rádio nebo televizi."
Kolem deváté začíná práce. "Pracovat musíme bez manžela, mně vadí, i když mi Vláďa položí do ateliéru jenom svou tašku ... Takže máme každý svůj ateliér. Já doma, Vláďa jinde. Navíc jsme si pořídili krásný dům, starou školu v Podkrkonoší, kam taky jezdíme pracovat."
Dopoledne obvykle uteče rychle, v přípravných pracích a návštěvách kolegů a přátel. "Hlavní práci vždycky dělám až v noci, kdy se můžu soustředit bez nebezpečí, že mě někdo bude vyrušovat."
Obědy nevaří -- není pro koho. "Vláďa se nají v ateliéru a já si na jídlo někdy ani nevzpomenu. Vlastně neobědvám." Odpoledne uplyne ve stejné práci stejně rychle. Dceru vyzvedává ze školky kolem páté. "Nechodíme rovnou domů -- snažím se najít nějaký program, který by Fábinu bavil. Ale to je těžké, protože akce pro děti v Praze skoro žádné nejsou. Takže se většinou projdeme po městě, nebo jdeme navštívit někoho, kdo má taky dítě."
Po cestě se snaží nakoupit, večeře už se nevynechává: "Vařím většinou lehká jídla -- špagety, rýži, rybu nebo tak. Moje rodina uměla strašně dobře vařit. Já sice taky umím vařit pár maďarských jídel, ale moc se tomu nevěnuju." Oblíbená pochoutka? Čínská jídla, a hlavně zelenina.
Starost o dítě rozhodně necítí jako omezení: "Pokud ženy chtějí, tak se s dětmi pracovat dá. Musí se jenom umět zacházet s časem. Když jsem byla těhotná, všichni mi říkali: Vedle dětí se dělat nedá, připrav se na to, že končíš ... Já tenhle pocit nemám. Záleží to asi na přístupu k dítěti. Pro mne je Fábina přirozený a svéprávný tvor, který je se mnou v mém prostředí, s mými přáteli, má stejná práva jako já. Když jsem dostala stipendium do Francie, Fábina byla se mnou. Já jsem pracovala, ona si taky něco dělala ... Vždycky se ji snažím mít u sebe -- prostě žije s námi."
V mládí závodně lyžovala, hodně ji zajímal tanec. Dnes na sport nezbývá čas, ale pohyb samotný je prý pro ni životně důležitý: "Mně to dokonce, když se dlouho nepohybuju, přestává myslet. Při pohybu začínám žít. Kdyby mě chtěl někdo usmrtit, tak stačí svázat ..."
Oblékání chápe jako hru, jako svobodnou tvorbu, která nemá hranice. "Člověk může být naprosto šedivej, nevkusnej, zářící nebo extravagantní nebo obyčejně pohodlně oblečenej -- všechny tyhle polohy jsou pro mě přístupné. V mém šatníku je téměř všecko. Co mám dost ráda, je hodně staré oblečení, to obstarožní. Jednou jsme si s kamarádkou daly inzerát, že divadlo shání staré obleky po babičkách a tak, ale chodily jsme po adresách a vykupovaly to. Prostě nás nenapadl jiný způsob, jak k těm krásným starožitným oblečením přijít. Získaly jsme obrovskou hromadu tašek, bot, kabátů a krajek. Když jsme přišly k nám domů a tu hromadu jsme si zkoušely a rozdělovaly, byl to fantastický pocit ... Už je to několik let, ale některé věci pořád máme a nosíme."
Kromě výtvarného umění ji zajímá všechno stejnou měrou. Divadlo, film ... "Video doma nemáme, televizi moc nepoužíváme. Knížky miluju." A po večerech? "Asi nejčastěji chodíváme na vernisáže, protože většinu přátel máme zase mezi umělci."
Je to pravda. Na pražských výstavách jsou k vídání často. Všichni tři.
ALENA JEŽKOVÁ
Foto PETR JEDINÁK
Margita Titlová (37), akademická malířka
zdroj: časopis Reflex