Malíř JAN ŠAFRÁNEK (50) patří k těm, kteří malují po svém. Nehledí na to, co se zrovna v uměleckém světě nosí za styly. Jeho obrazy jsou zaplněné lidmi a sálá z nich zvláštní atmosféra. Taková, která diváka přišpendlí před obraz a nepustí ho, dokud ji všecku nevstřebá.
Je vám padesát let. Baví vás ještě malování a přináší vám radost?
Já maluji s radostí, a dokonce můžu říct, že už se vždycky večer těším na druhý den, kdy se do toho zase dám a půjdu do ateliéru malovat. Samozřejmě, jsou výjimečné dny, kdy nejsem v té pravé formě. Tak přijdu do ateliéru a chvíli zevluju a přemýšlím, co dál s obrazem. Většinou se do toho opět dostanu.
Než se dáte do malování, máte v hlavě jasnou představu, co budete zobrazovat?
Já jsem víceméně čumil a zvědavý pozorovatel. Kdekoliv jdu po ulici, tak podvědomě zaznamenávám výjevy kolem sebe. Na druhou stranu jsem ateliérový malíř, to znamená, že všechny moje věci vznikají v ateliéru a ne někde v plenéru. V ateliéru se mi většinou všechno, co jsem viděl, vrací jako film. Jen to dostat na plátno! Používám malé skicáky, protože dost často kreslím v barech, vinárnách, kavárnách i jinde. Také dělám rychlé fotografické záznamy, ale to neznamená, že bych je kopíroval, slouží jenom jako materiál pro další práce. Samozřejmě že inspirace nepochází pouze z ulice. Často se zrodí v hlavě nápad, ten pak rychle načrtnu na papír. Někdy si dělám též krátké písemné poznámky. Později skicuji nebo si vybírám vhodné figury pro obraz ze skicáků a jiných hotových kreseb.
Kreslíte v barech a kavárnách i jinde. Zachováváte si přitom odstup od okolí, nebo jste jeho součástí?
Veřejně nerad kreslím, nejsem jako Tonda Sládek, kterému nevadí, když se mu někdo dívá do ruky. Sednu si obvykle někam do rohu, aby mě nikdo neviděl. Když mě někdo zmerčí, tak nemůžu dál. Přijde mi to hloupé, necítím se v pohodě. Nechci být ničím rušen. A jakmile si ke mně někdo sedne, jsem v koncích. Ale jak se tak pořád dívám kolem, mám to hodně odkoukaný, takže jsem si vycvičil vizuální paměť ...
Jste voyeur?
Jo, proč se takovému označení bránit? Jsem voyeur, který hltá všechno kolem sebe a ukládá to dovnitř. Ale nejdu světem jako automatická kamera, která není schopna jevy, jež vidí, vyhodnocovat a analyzovat. Někdy se zastavím a doslova čumím, protože určité situace si o to přímo říkají.
Jaké situace vás zastaví?
Dost často a rád cestuji, samozřejmě hlavně po velkých městech, kde se pořád kolem něco kolem děje. Jednou jsem v Neapoli, v úžasném to městě, na ulici zažil hádku dvou chlápků, kterým radila skupina přihlížejících čumilů a k nim se přidávali další a další, až najednou stály proti sobě dva veliké znepřátelené tábory a jim ještě pomáhali svými radami a pokřiky lidi z oken, baby hulákaly, fandily ... byl to úžasný výjev. Taky mám rád trhy, kde je hodně živo. Často jsem chodíval do rybího trhu v Sydney, kvůli kterému jsem si přivstával, ale ne proto, že bych potřeboval čerstvé ryby, chtěl jsem stihnout jedinečnou atmosféru rybích aukcí, které jsou podobné třeba aukcím obrazů, jenom v lidovějším, mnohem více bezprostředním podání. Proto často jezdím do Benátek, mého nejoblíbenějšího města, kde v gotických halách také probíhají jedinečné rybí trhy. Stejně rád ale vyhledávám zelináře a pouliční prodavače nejrůznějších produktů.
To, co děláte, mi v něčem připomíná fotografa Cartiera-Bressona. Také si všímáte zdánlivě obyčejných výjevů, které však mají v sobě značný náboj, jakési vnitřní drama, jež se klube na povrch.
Máte pravdu. Jsem malířem obyčejného světa, v němž se ale mohou dít úžasné věci. Právě o jejich hledání a odkrývání se snažím. Lidské postavy vidím všude. I zátiší je pro mne figurální. Někdy stačí i pouhý lidský stín na stěně.
Kdy jste se rozhodl, že budete malířem?
Maloval jsem odmalička, hodně brzy jsem to zkoušel s olejovými barvami -- to díky dědovi, který vyřezával nádherné loutky a byl amatérský malíř. Jednou mi donesl krabici s barvami a já to hned zkusil. Už tehdy jsem se učil míchat olejové barvy a používat paletu. Hodně mi -- mimo jiného -- dala práce ve filmové reklamě, kde jsem maloval markýzy pro biografy: velké figury, a hlavně obličeje. Akademické vzdělání jsem si doplnil až ve Vídni.
Jaké malíře jste obdivoval?
V mládi Toulouse-Lautreka, Pietra Brueghela a Adriaena Brouwera, jejichž díla jsem, bohužel, znal pouze z reprodukcí. Oslovoval mě i Jan Zrzavý, některá jeho figurální díla. Nejvíc však na mě působila Kubištova Kavárna, která visí v královéhradecké galerii. Později jsem rozšířil své oblíbence o Francise Bacona, Balthuse, Davida Hockneyho a Edwarda Hopera.
V sedmdesátých letech se o vás pilně zajímala Státní bezpečnost. Vzpomenete si, z čeho její zájem pramenil?
Někdy na začátku sedmdesátých let jsem měl výstavu v Ústí nad Labem v Divadle hudby a o výstavě se dozvěděl režisér Handke ze západoněmecké televize Frankfurt. Natočil můj medailón. Tak začaly problémy, předvolání, výslechy a tak dále. Teď jsem si tu situaci upřesnil, když jsem navštívil Pardubice a v archívu si nechal ukázat svazek, který na mě vedla Státní bezpečnost. Je to pěkně tlustá složka.
Překvapil vás někdo svým práskačstvím?
Něco jsem tušil, něco jsem již věděl, ale překvapení bylo přes mé očekávání dost. Nejvíc mě zaskočila jejich informovanost a zájem o moje díla. Mé výroky z hospod, kde jsem s kamarády často nadával na režim, jsou zaznamenány téměř s přesností, která mě fascinuje. Nějaký major Balatka dokonce dělal rozbor mých obrazů. Třeba: V rohu tančí pár, nahoře na pódiu hraje hudba, vlevo je převrhnutá flaška s vínem, výraz obličejů je pochmurný, opilecký, antisocialistický ... Neuvěřitelné -- on ten major fungoval vlastně i jako umělecký kritik. Teď si díky tomu vybavím nějaké své obrazy, na které jsem už za ta léta zapomněl. Agenti z řad našich přátel používali dokonce odposlouchávacích mikrofonů. Je to docela zajímavý doplňkový materiál k mé umělecké biografii.
Chtěl jste svými obrazy, které se fízlům nelíbily, vyjádřit svůj postoj vůči tehdejšímu režimu?
Já jsem do toho vědomě nechtěl cpát politiku, to v žádném případě. Ale ona se přece jenom jaksi do obrazů dostala. Po vypití určitého počtu piv ztratil pracující člověk kontrolu a začal nadávat na režim. To bylo u dělnické třídy mlčky tolerováno. Někdy se objevil na mých obrazech i vyšší funkcionář. Jsou lidé na vašich obrazech výplodem vaší představivosti, nebo existují reálně?
Denně projde kolem mne tolik postav a obličejů, které se automaticky promítají i do obrazů. S výrazy tváří si vyhraju až v ateliéru. Nejsem portrétista.
A co bylo tou poslední kapkou, že jste se rozhodl pro emigraci?
Nešlo o nějakou jednu kapku, ono jich bylo mnohem víc. Když jsem podepsal Chartu, soustavná perzekuce, výslechy, sledování a jiné odpornosti se zmnohonásobily. Už mi to lezlo krkem. Ztratil jsem chuť cokoliv tady dělat. Když jsem byl v ateliéru, zjišťoval jsem, že už ani nejsem schopen malovat lidi a scény kolem sebe, viděl jsem v tom svůj brzký konec. Nemohl jsem se soustředit, měl jsem jenom kalné myšlenky. Pořád jsme seděli v hospodách a vinárnách, pilo se strašně moc a kolem probíhal všední život lidí, kteří se tvářili, jako by se nic nedělo, viditelně apatičtí a smíření se vším. Z rádia se ozývala líbivá a melodická česká pop-music a korunovalo to strašné množství alkoholu. Říkal jsem si: Buď se tady upiješ, nebo zdrhneš a snad začneš opět znovu někde jinde. A tak jsem odjel v devětasedmdesátém na jaře do Rakouska. Bylo to jiné, než když je člověk na zájezdu v zahraničí a náhle se rozhodne zůstat venku.
V čem to bylo jiné?
V tom, že jsem oficiálně zažádal o vystěhování. To rozhodování nebylo jednoduché, nerad jsem si namlouval, že už sem nepatřím, když jsem věděl, že to není pravda. Byl jsem malíř českých scén. Ale pak rozhodlo to, že jsem se chtěl zachránit před chlastem a totální degenerací. Po všech těch trablech mi bylo vyhověno. Ovšem byl jsem přinucen zříci se státního občanství, což za vysoký správní poplatek příslušní úředníci radostně provedli a já jsem náhle měl jenom papír, žádný pas ani občanku, a na tom papíru bylo jenom moje jméno a informace o tom, že jsem byl zbaven občanství. To trvalo celé dva měsíce. Policajti, kteří mě i nadále často v hospodách a vinárnách kontrolovali, najednou nevěděli, co se mnou mají dělat. Nikam jsem nepatřil a neměl jsem žádný domov. Chodil jsem v noci přespávat do ateliéru v Kateřinské ulici, přes den jsem vysedával v hospodách a čekal na odjezd do Rakouska.
V Rakousku jste se z chlastu a vůbec z tvůrčí krize dostal?
Dostal. Spadlo to ze mě. Přijel jsem do Vídně, měl jsem zajištěné ubytování a dostačující vládní podporu. Poměrně brzy jsem měl výstavu v Galerii Centrum, kde se i prodalo pár obrazů. Učil jsem se německy, měl jsem již nějaké peníze, navštěvoval jsem Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, kde jsem se výborně kresebně procvičil. Bylo to samozřejmě pro mě důležité, protože jsem vytříbil linku a kresba se pro mě stala nepostradatelná, nejenom jako skica. Začal jsem opět vnímat věci a lidi kolem sebe, občas nám jezdil přednášet i slavný Beuys, na škole začali působit vídeňští akcionisté, kteří zneklidňovali pořád ještě poměrně klidnou měštáckou rakouskou společnost. Umění tam hrálo velkou roli, protože provokovalo establishment a stalo se skutečnou zbraní.
Jak jste si v tomto avantgardním prostředí uhájil svoji klasičtější polohu?
Nikdy jsem nepatřil do žádné skupiny -- jako ostatně již dříve. Šel jsem si stále svou cestou.
Nepatřil jste do žádné skupiny; má to nějakou souvislost s vaším individualismem?
Nejsem až takový individualista, ale v době, kdy jsem se v Čechách jako malíř hledal -- v sedmdesátých letech --, stejně žádné skupiny ani nebyly, jenom se sedělo v hospodách a vinárnách, kde se až na výjimky o umění nemluvilo. Každý měl co dělat sám se sebou. Situace se změnila až v druhé polovině osmdesátých let, ale to jsem tady nebyl a neměl žádné informace.
V Rakousku jste se neměl špatně. Proč jste z něj odjel až na konec světa, do Austrálie?
Ve Vídni jsem cítil takový zvláštní tlak. Byl jsem za rohem od Prahy, což mě zjitřovalo a rozptylovalo; smířil jsem se s tím, že už se do Prahy nikdy nevrátím, a přitom byla nadosah. Zbytečně jsem se trápil tím nepříjemným sousedstvím. Vídeň nebyla špatná, to ne, ale když jsem ji celkem dobře poznal, tak mi připadala tak trochu ospalá a částečně i česká. Do Německa se mi nechtělo, rozhodl jsem se tedy udělat radikální řez a nakonec padla volba na Austrálii, protože do jazykové školy, kde učili mí rakouští příbuzní, chodil australský atašé na němčinu a přemlouval mě, ať jedu do Austrálie, že je to úžasně svobodná, multikulturní země.
A měl pravdu?
Nekecal. Austrálie byla tehdy neuvěřitelně bohatá. Vysloveně sociální stát. Laciné bydlení, bezplatná lékařská péče a pojištění. Když jsem přijel, tak jsem viděl, jak se doslova rozdávají finanční podpory téměř na podání ruky, žádná razítka, žádná byrokracie ... A Sydney bylo opravdu kosmopolitní město, se skvělými muzei, která nakupovala to nejsoučasnější evropské umění. Byly tam patrné i silné asijské vlivy, protože tam žilo hodně Japonců a ostatních východoasijských národů.
Jak se vám tam malovalo?
Oprostil jsem se od všech negativních politických tlaků. Nacházel jsem téměř stejné motivy jako v Evropě.
Takže žádná proměna?
To by zase nebyla pravda. Austrálie mi do obrazů přidala světlo a barvu, která začala hrát mnohem větší roli než v minulosti, ale moje základní lidské téma zůstalo.
Nacházel jste při cestách po světě nějakou podobnost v životním stylu takzvaných obyčejných lidí?
V podvědomí mi pořád zůstávaly obrazy, jaké jsem vídával v Praze, takže jsem se dostal do konfrontace s díly minulými. Někdy se mi vybavila podobná situace v australském baru či hospodě jako v Evropě. Lidé v lokálech, když si přihnou, reagují všude na světě velmi příbuzně. Ovšem australský venkovan se velmi liší od českého zemědělce. Evropa je v Austrálii hodně viditelná. Stejně jako v Americe, což jsem si uvědomil zase třeba v New Yorku, když jsem se proplétal nejrůznějšími přistěhovaleckými čtvrtěmi a komunitami. Téměř všude je patrná evropská duše.
Na některých vašich obrazech se objevuje motiv televize. Jaký máte k televizi vztah?
Takový, že žádnou nemám.
Proč?
Protože televize mě vizuálně ruší, nabourává mi svět mých představ, prorůstá do soukromí a krade drahocenný čas. Lidi se ale bez ní dnes neobejdou. Nechtějí! Stala se mediálním členem rodiny.
A filmy vám nevadí?
Filmy jsou v pohodě, do kina sem tam zajdu. Filmy začnou, proběhnou a skončí. Atmosféra kinosálu je úplně něco jiného než domácí obrazovka.
To jste nikdy televizi neměl?
Jednu jsem si koupil v Austrálii, protože jsem chtěl sledovat anglickou fotbalovou ligu. Tak jsem se díval na fotbal, ale později jsem si k fotbalu ještě přidal kanadsko-americkou hokejovou ligu. Pak jsem již začal sledovat i různá zpravodajství. V okamžiku, když jsem si koupil televizní program, abych se lépe orientoval, jsem zjistil, že je zle. Zasunul jsem anténu a televizi rychle vynesl před dům, jak se to v Austrálii dělává s neužitečnými věcmi. Sedl jsem si do pokoje bez televize, přemítal, a tu mě napadlo, že přece jen něco stála a jestli jsem se neunáhlil. Vyšel jsem před dům, ale ona už tam nebyla. Někdo si ji odnesl. Tím jsem definitivně vyřešil svůj televizní problém.
Proč jste se vrátil do Evropy?
Myslel jsem, že v Austrálii zůstanu. Líbila se mi a vpodstatě mi nic nechybělo. Cestoval jsem, poznával různé exotické země a užíval svobody, maloval. Ale pak přišel přelom osmdesátých a devadesátých let a já jsem se dozvěděl, jak se ta nešťastná rozdělená Evropa zase spojuje a otevírá světu. Bylo to něco fantastického. Denně jsem četl zprávy, řítilo se to jako lavina. Tak jsem do toho všeho opět přijel. Je to úplně něco jiného než před dvaceti lety.
Stýská se vám někdy po Austrálii?
Někdy si vzpomenu na svůj dům, na nekonečné pláže, na kterých se povalují pěkně opálení akademici v plavkách, vybaví se mi klid, pohoda a skvělí lidi. Ale ta sociální idyla, na kterou jsem narazil při svém příjezdu do Austrálie, ta už patří minulosti. Dnes už žádný stát není tak bohatý, aby mohl takhle rozhazovat. Vždycky na to někdo dojede. Austrálie na to dojíždí teď.
Kdy jste při malování nejspokojenější?
Když dokončím obraz a ten obraz je povedený.
A jak to poznáte, že je povedený?
Když se povede.
JAN ŠAFRÁNEK se narodil 9. dubna 1948 v Hradci Králové. Studoval na Akademii užitých umění ve Vídni u profesora Carla Ungera. Od roku 1970 absolvoval okolo dvou desítek samostatných výstav (např.: 1973 -- Galerie DH, Ústí nad Labem, 1980 -- Galerie Centrum, Vídeň, 1983 -- Wollahra Art Gallery, Sydney, 1989 -- The Fiveways Gallery, Sydney, 1991 -- Schwarzenberský palác, Praha, 1998 -- Galerie Mánes, Praha), z nichž zatím poslední proběhne od 25. června do 2. září v opavském Domě umění. Žije v Praze a ve Vídni.
PETR VOLF zdroj: časopis Reflex