ZÁŘE
Od narození ANDREY PALLADIA uplynulo třicátého listopadu půl tisíciletí. Pět set let. 500. Většina jeho staveb je v průměru o padesát let mladších, nicméně překvapivě se mají k světu: nejsou to jen ušlechtilé zkameněliny, ale pořád žijí plnokrevným životem, k němuž byly kdysi určeny. Platí to hlavně o více než dvou desítkách vil rozložených okolo severoitalské Vicenzy, nad nimiž ční jako vybroušený drahokam Rotonda, legendární dům, kde se - podle řady osobností, jež mají k tématu co říci - architekt dotkl dokonalosti.
Johann Wolfgang Goethe o vile Rotonda prohlásil: "Snad nikdy nebylo v architektuře dosaženo takového přepychu."
Teoretik Rudolf Witkower v ní viděl "jeden z nejdokonalejších výtvorů renesance v severní Itálii". Podle historičky architektury Jeanette Kohlové "... vznikla snad nejznámější a nejzávažnější předměstská vila v dějinách architektury".
Na konci podzimu jsou Vicenza a celé Benátsko utopeny v těžkých mlhách, které se dílem valí od nedalekého moře a částečně ze severních hor, jejichž vrcholky jsou pokryty sněhem. Obzor se krátí clonou těžkých mraků, z nichž buď mrholí, nebo padá voda s intenzitou připomínající sprchu. To není počasí, jaké bývá kulisou pro fotografie v architektonických knížkách, ale pro poznávání je vítáme: jeho syrovost jako by svět přibližovala a obnažovala až na dřeň. Zůstává jen podstata; nic není ani trochu přikrášlováno.
CESTA
Hned první den po příjezdu hledáme Rotondu. Je už sice tma, ale nechceme čekat na druhý den - ne že bychom se báli, že přes noc zmizí, jenom se prostě chceme přesvědčit, že opravdu existuje. Hledání památek různě rozptýlených po světě je v jedenadvacátém století jednoduché, stačí zadat do navigace adresu - v tomto případě "via della Rotonda 45, Vicenza" - a pak poslouchat hlas, který vás zavede až na případné místo.
Zastavujeme auto. V úzké uličce duní ozvěna kroků, jak ji ve vlhkém vzduchu vracejí vysoké zdi. Dojdeme k bráně.
Přes silné kovové pruty se v oparu na vršku mírného kopečku rýsuje známá silueta gradující kopulí, podle níž se jí přezdívá: La Rotonda. Oficiálně nese jméno Almerico-Capra podle prvních majitelů. Kanovník Paolo Almerico oslovil v roce 1567 Palladia, aby mu postavil dosud nevídaný reprezentativní dům, skloubení humanistického chrámu i obydlí. Mříží se nedá pohnout ani protáhnout. Ale fotografovat skrze ni lze. A tak vzniká - původně neplánová - vstupní fotografie vily, na níž ji z listopadové noci jemně osvobozují noční reflektory a jako taková jde proti tradičním monumentálním snímkům. Má však v sobě nepoměrně více tajemství.
Nazítří je středa a otevřeno. Když jedete do Vicenzy od jihu, musíte dát za pravdu Palladiovi, jak přesně popisuje polohu stavby ve své Druhé knize o architektuře: "Místo je z nejpříjemnějších a nejpůvabnějších, jaké je možno najít, protože je na kopečku s velmi snadným výstupem a je z jedné strany omýváno splavnou řekou Baccchiglione a z druhé je obklopeno velmi příjemnými pahorky, které vyvolávají dojem značného divadla, jsou všechny obdělány a oplývají vynikajícím ovocem a nejlepší vinnou révou."
NÁVŠTĚVA
Vidět vilu jen zvenčí, ze zahrady, přijde na pět eur, návštěva interiéru stojí deset. Rotonda - jako většina Palladiových vil - je pořád v soukromých rukou a ze vstupného se hradí náklady na údržbu. Udržovaný pán v důchodovém věku ve vlněném saku a kašmírové šále kolem krku, jenž vypadá, jako by vystoupil z dokumentu o staré italské šlechtě: v prodejně suvenýrů v bývalé hospodářské budově prozrazuje, že ročně sem přijde okolo pětadvaceti tisíc návštěvníků. Neskrývá nadšení, že se Rotonda objeví v Reflexu. Důkaz citlivé výchovy.
Je sice dávno po sezóně, ale nejsme sami, kdo se rozhodl prozkoumat jednu z architektonických ikon, která znamená pro renesanci totéž co vila Savoye od Le Corbusiera pro stavění dvacátého století. No, přece jen cosi víc, protože tady stojí proti osmdesáti rokům více než čtyři století existence. Lidé stavějí - ale jenom čas prověřuje. V rukou máme zápisníky, průvodce, fotoaparáty se mohou používat jen venku. Uvnitř - jako ve všech vilách - je focení přísně zakázáno a exponovat snímek se dá jen s jistou dávkou odvahy. Ale nezkuste to, když už tady jste. Můžete si být ale jisti, že vás některá z pětice kustodek spustí z očí jen na okamžik - když zrovna uvádí další hosty.
Rotonda, postavená na půdorysu řeckého kříže, je ze všech čtyř stran stejná, přesně symetrická podle dvou os na sebe kolmých. Každé schodiště vedoucí do kubického hranolu má devatenáct stupňů, rohy vily směřují do světových stran. Tam, kde se osy v interiéru kříží, leží střed kruhového sálu vrcholícího kupolí, jež v absolutním bodě převyšuje terén o pětadvacet metrů: prvotně měla být ve vrcholu otevřená, aby mohlo dovnitř pršet a dešťová voda se mohla jímat v otvoru ve středu podlahy jako v nádrži. Z čehož sešlo - ukázalo se to jako nepraktické, už třeba jenom kvůli ptákům, kterým se zalíbilo vlétávat do podivuhodného prostoru, do válcovité rotundy kryté sníženou kopulí, jaká se dosud objevovala jenom v církevních objektech. Podobně jako kvarteto portiků (krytých předsíní v průčelí stavby), završených štítem a šesti sloupy zvedajícími se nad schodišti. Hlavní průčelí bývá vždycky v logice věci jediné, zde ovšem žádné hlavní není, protože se mezi nimi rozdíly stírají a jsou záměrně všechna stejná: z každého jednoho se ale nabízí rozdílný pohled, jenž se od časů Palladia příliš nezměnil.
Samotná vila je však od okolních polí a hájků oddělena zdí, takže schodiště nevedou do krajiny, ale jen naznačují možnost vizuálně se s ní propojit. Většina fotografií proto navozuje klamný dojem. Je to však skvěle vypočítaná hra, jaká se neomrzí. Přepych, o němž hovořil světaznalý Goethe, nespočívá ve vybavení tohoto domu nebo v nástěnných malbách, ale v jeho prostorovém ztvárnění, kde se dá vše zdůvodnit čísly a jejich vzájemnými poměry, a začlenění do přírodního rámce. Žít v ní? Spíš se dívat do kopule symbolizující vesmír a přemýšlet a meditovat o jeho konečnosti i nesmrtelnosti.
VICENZA A JEJÍ ARCHITEKT
Andrea Palladio se narodil sice v Padově, ale je spojen s Vicenzou a ona je na toto spojení hrdá, protože pokud do ní turisté cestují, pak proto, aby se přesvědčili, jestli jsou opravdu domy Palladiem navržené tak působivé, jak se o nich už staletí traduje. Městem prochází jako hlavní tepna Corso Palladio a po architektovi jsou pojmenovány hotely, restaurace, obchodní domy, květinářství, starožitnosti, zlatnictví, sportoviště; kam oko pohlédne, tam se objevuje nějaká připomínka člověka, který Vicenzu proslavil. Je to ale také namnoze byznys, komercializace, kdy se kulturní fenomén dostává do souvislostí nečekaných, ba absurdních, jako třeba když vás zvou do posilovny Palladio.
Palladio přišel na svět 30. listopadu 1508 jako Andrea di Pietro della Gondola. Jeho otec byl mlynář. A zatímco většina renesančních architektů pocházela z řad malířů a sochařů a k architektuře se dostali ze svých ušlechtilých výšin (Raffael, Michelangelo, Sangallo, Sansovino, Vasari), tak mladý Andrea se vyučil kameníkem. Upravoval kameny na stavby, odsekával je do bloků, aby se z nich daly sestavovat pevné zdi a jeho mistři Porlezzo a Pittoni s ním byli spokojeni. Tvrdá práce. Ale těžko najít lepší způsob, jak si osvojit základní vlastnosti stavebních materiálů. V osmadvaceti dochází k osudovému setkání. Dostává se jako pomocník do blízkosti hraběte a humanistického filozofa i básníka Giangiorgia Trissina, který v Cricoli u Vicenzy přestavoval svou vilu a v mladém kameníku rozpoznal neobyčejný talent. Hrabě Trissino svoje pocity vyjádřil, když mu vymyslel nové příjmení: přejmenoval ho na Palladia (podle Pallady, řecké bohyně umění a moudrosti). Také mu dal šanci rozšířit si vzdělání. Palladio se naučil výborně formulovat svoje poznatky, psát architektonická pojednání a Trissino na tom měl bezpochyby zásluhu. Několikrát ho vzal s sebou na dlouhodobé cesty do Říma, kde se mohl do hloubky seznámit s uměním "starých": proměřoval antické stavby anebo jejich ruiny (byly jako bezcenné ničeny). To byla nejlepší škola, jakou mohl dostat. Pronikal jim pod kůži a vstřebával finesy, jež architekti mistrovsky uplatňovali. Následně jejich tvarosloví mohl převzít s dosud nevídaným šarmem.
TRIUMF
První počin, v němž se tato zkušenost naplno projevila, zaznamenal v roce 1549, kdy zvítězil v soutěži vypsané Velkou radou města Vicenza na přestavbu středověké baziliky Palazzo della Ragione. O úspěch se vedle něj ucházeli Serlio, Sanmicheli a Giulio Romana, elita mezi architekty severní Itálie. Palladio o úkol hodně stál - věděl, že povede-li se mu nová radnice, mohou se před ním rozestoupit dveře k dalším zakázkám. Výběrové komisi předložil model, kde je stará budova rafinovaně zakryta zdvojenou arkádovou stěnou podpírající její nestabilní zdivo. Projekt byl nakonec přijat. Arkády stavby mají větší intervaly, důmyslně rytmizované sloupy vytvářejí neopakovatelnou hru světla a stínů, ve cviklech oblouků jsou osazeny kruhové otvory, které dodnes radnici svou jednoduchostí a čirostí dodávají nadčasovou strunu.
"Architektura je mistrovská, přesná a velkolepá hra objemů soustředěných pod sluncem," tvrdil Le Corbusier a Palladiova vicenzská bazilika může sloužit jako výjimečný příklad téhle defi nice. Její autor si byl dobře vědom, že se mu povedlo mistrovské dílo. Zatímco ve svých knihách vystupuje většinou velmi skromně a pokorně, tak zde se dopouští - s odstupem let - výjimky: "... nepochybuji, že tato stavba může být srovnána se starými budovami a počítána mezi nejkrásnější stavby, které byly udělány od nejstarších dob až dosud, jak pro svou velikost a ozdoby, tak pro materiál, který je všechen z velmi tvrdého živého kamene." Dodnes je srdcem Vicenzy.
Nyní se rekonstruuje, hotovo má být v říjnu příštího roku; přes část stavby směřující na náměstí Erbe je nataženo obří projekční plátno a promítá se na ně stylizovaný dokument o architektu, jemuž při získání zakázky svým vlivem pomohl radní Girolamo Chiericati stejně jako člen výběrové komise Giovanni Alviso Valmarana. Jak Chiericati, tak Valmarana si nechali od Palladia navrhnout ve Vicenze svoje městské paláce. Stali se z nich přátelé. Platilo, že kdo tehdy ve Vicenze něco znamenal a chtěl si pořídit výstavní sídlo, pokládal za nezbytné oslovit Palladia, a tak byly postaveny - namátkou - paláce Poiana, Iseppo Porto nebo Barbaran či Angarano. Uvážíme-li, že první zakázky Palladio získal až ve věku kolem čtyřicítky, následující tři dekády (zemřel 19. srpna 1580) proběhly ve značném tvůrčím tempu, protože mu přinesly zhruba čtyři desítky realizací; každý rok musel zvládnout nejméně jednu.
UMĚNÍ VILY
Jakkoliv si Palladio získal uznání svými městskými paláci ve Vicenze a jakkoliv jeho kostely v Benátkách (zejména San Giorgio Maggiore, který je vidět "přes vodu" z náměstí svatého Marka, a Il Redentore) jedinečně doplnily metropoli na laguně, tak stejně největší dojem dělají jeho venkovské vily. Můžeme je totiž měřit vlastní zkušeností, porovnávat s domy, které se stavějí v současnosti, a sledovat nejen, jak vypadají a slouží, ale také jak si rozumějí s krajinou, do níž jsou usazeny.
V průběhu šestnáctého století začíná výrazná expanze benátské šlechty na pevninu severní Itálie (tzv. terraferma), jež předtím ležela ladem a nikdo na ní nehospodařil. Benátčané se dlouhodobě soustředili na obchod, jenže když v roce 1498 Vasco da Gama objevil přímou cestu do Indie a Benátky přišly o výsadní postavení v obchodování s Dálným východem, došlo k jejich stagnaci. Ve dvacátých letech šestnáctého století se navíc objevil mor, který ukázal, jak osudově jsou Benátky závislé na dovozu potravin. Aristokracie i bohatí měšťané jsou vybídnuti k investicím do zemědělství - a zanedlouho se osídlování a zvelebování venkova stávají nejenom možností, jak vydělat, ale také módní záležitostí. Měnilo se tím mnohé, v první řadě životní styl, jehož výrazem se měla stát venkovská vila.
Andrea Palladio vymýšlel principy, jež by se daly aplikovat na domy pro rozdílné klienty. Měla se v nich sejít hospodářská funkce s reprezentativní a obytnou. Ve svých spisech mimo jiné upozorňuje: "Především se tedy volí místo pokud možno pohodlné vzhledem ke statku a jeho středu, aby pán mohl bez velké námahy dohlížet a zlepšovat své okolní pozemky a aby
Mělo se v nich dát žít, pěstovat společenský život a zároveň vést panství. Urozenost svých klientů navozoval portikem, v jehož štítu bylo vepsáno jméno majitele. Středem domu se stal salón, po jehož stranách jsou symetricky situovány menší či větší pokoje, které na sebe navazují a tvoří soustavu propojených prostorů. K tělesu vily pak ještě připojil hospodářská křídla s podloubím, aby lidé mohli být venku za každého počasí, aniž by mu byli přímo vystaveni.
Rudolf Wittkower k tomu poznamenává: "Jakmile našel základní geometrickou kostru pro typ vila, přizpůsobil ji co nejzřetelněji a nejjednodušeji požadavkům zakázky. Každý úkol uvedl do souladu s ,absolutní pravdou' matematiky, která je definitivní a neměnná. Každý, kdo navštíví Palladiovy vily, cítí podvědomě tento matematický základní tón - a to je to, co dodává jeho stavbám takovou přesvědčivost."
Je to přesné. Ať už se ocitnete ve vile Emo ve Fanzolu, vile Saraceno ve Finale di Agugliaro, nebo ve vile Barbaro v Maseru, tak se cítíte jako v důvěrně známém prostředí. Nic není překombinováno, organizace prostoru je logická, pokoje přirozeně plynou a navazují na sebe. A nabízejí nádherné perspektivní pohledy v interiéru i výhledy do krajiny. Nelze se ztratit, navigaci ani plán nepotřebujete.
Palladio opravdu hledal určitý, obecně platný typ architektury a příklad si jako obvykle bral z antiky, protože: "... nevynalézali věčně něco nového, neštvali se od nápadu k nápadu, nýbrž přemýšleli v typech, takže každá nová stavba byla vždy novou podobou téhož typu. Tady a pouze tady bylo možné brát si poučení z antiky, a přesto být tvůrčí."
SPISOVATEL
V podání Palladia vypadá všechno tak jasně, přirozeně a vlastně jednoduše, až má člověk chuť dát se sám do navrhování. Jeho Čtyři knihy o architektuře nejsou do sebe uzavřenou vědou, ale spíše praktickými návody. Celým spisem se prolíná architektovo zanícení pro životní harmonii, pro ideální proporce a míry. Nebyl jen teoretik, ale především praktik schopný svoje zkušenosti sepsat do poučeného díla, které je pokládáno za největší knihu zabývající se architekturou všech dob. Její proslulost se už záhy po vydání (1570) rozšířila za hranice Itálie, nejprve překročila Alpy, posléze Atlantik. Johann Wolfgang Goethe při cestě po Itálii v roce 1786 její koupi v dopise zvěstoval své přítelkyni paní von Steinové málem s takovým nadšením, jako by konečně narazil na zlatou žílu, jež mu dlouho unikala: "Teprve v Padově jsem našel tu knihu, nyní ji studuji a jako by mi spadly šupiny z očí, mlha se rozptýlila a já rozeznávám předměty. Také jako kniha je to velké dílo."
Palladio dosahem myšlenek přesahuje nejenom své předchůdce Vitruvia (Deset knih o architektuře, psány 16 až 13 let př. n. l.) a Leona Battisty Albertiho (Deset knih o stavitelství, vyšly 1485), ale také Le Corbusierovu knihu Za novou architekturu (1923). Jednak píše velmi srozumitelně, jednak přikládá ilustrace a půdorysné řešení staveb, o nichž pojednává. Důležité je, že vypráví - na rozdíl od předchůdců - v italštině, a ne latině. Ale zároveň jde o umělcovo portfolio či vlastní monografii, kde upozorňuje na to, co dokázal uskutečnit a jaké hodnoty jsou pro něj důležité: zdůrazňuje, že pro něj byla vrcholem antická architektura, kdežto středověkou architekturu pokládal za barbarskou.
Díky knize se stal Palladio mnohem známější, než by býval byl bez ní: mohlo se s ní seznámit nepoměrně více lidí než na vlastní oči vidět konkrétní stavby. Tak je to ostatně pořád: nejprve se zpravidla čtou Quattro Libri dell´Architettura, až poté se cestuje "za Palladiem". V řidších případech se člověk řízením osudu a náhody ocitne v nějaké Palladiem navržené stavbě, která jej natolik uchvátí, že si pak koupí spis a následně se pustí do prozkoumávaní ostatních příkladů.
A pak zjistí staletími prověřenou pravdu: "Krása vyplyne z krásné formy a z přiměřenosti celku částem, částí mezi sebou a vzhledem k celku, ježto se budovy mají podobat ucelenému a dobře udělanému tělu, u něhož jeden článek odpovídá druhému a všechny články jsou nezbytné k tomu, co se má dělat."
Moto: "U každé stavby se musí uvážit (jak říká Vitruvius) tři věci, bez nichž si žádná budova nezaslouží chvály: je to užitek neboli pohodlí, trvanlivost a krása; neboť by nemohlo být nazýváno dokonalým dílem, které by bylo užitečné, ale jen na krátkou dobu, nebo které by na dlouhou dobu bylo nepohodlné, nebo které by mělo obě tyto vlastnosti, ale bylo by bez půvabu."
První kniha o architektuře Andrey Palladia
OTEC STYLU
Palladio (1508 až 1580) je jediný architekt v dějinách, podle něhož je pojmenován styl: palladinianismus. Ovlivnil anglickou architekturu sedmnáctého a osmnáctého století, když inspiroval nejprve Iniga Jonese, Christophera Wrena a lorda Burlingtona, který si v čistě palladiánském stylu navrhl vlastní vilu, tzv. Chiswick House (1725). V osmnáctém století se sloh prosazuje v Americe, v Nové Anglii, kde se jeho propagátorem stává všestranný Thomas Jefferson, právník i architekt v jedné osobě, autor Deklarace nezávislosti (1776) a prezident Spojených států (1801 až 1809), když si postavil vlastní dům (Monticello, návrh 1768) a projektoval knihovnu univerzity ve Virginii (1826): obě stavby mají příznačné portiky a kupole, inspirace Rotondou je zřejmá. Podle Jeffersonem převzatých principů byly pak stavěny na východním pobřeží USA veřejné budovy, z nichž nejznámější je Bílý dům. Teoretik Colin Rowe ve slavném eseji Matematika ideální vily dokazuje, jak byl Le Corbusierův přístup (vily Garches, Savoye) ovlivněn Palladiem.
Reflex 51-52/2008