RICHARD JULIUS NEMČOK
Text a foto JIŘÍ X. DOLEŽAL
Richardovi říkali Pan Bunkr. Když byl z vůle úřadů a nátlakem občanů nejslavnější český rockový klub Bunkr uzavřen, málokomu došlo, že tím nezlomnému bojovníkovi za alternativní styl života RICHARDU NEMČOKOVI (44) úředníci zničili sedm let práce. A nejen to -- pro Richarda byl Bunkr stylem života, jeho smyslem i naplněním. Jak vypadá jeho život po roce a čtvrt, co za zazděnými dveřmi Bunkru bytují jen potkani?
"Je to Havlův dům!" říkal Richard do telefonu. "Na nábřeží, vedle Tančícího domu. Až tam budeš, zavolej mi na mobil, přijdu ti otevřít!"
Dům, kde dříve bydlel Václav Havel, který postavil jeho otec a který patří z poloviny prezidentovi a z poloviny jeho bratrovi, je jednou z nejlepších pražských adres. V sousedství bydlí Milan Knížák, přes řeku je nejkrásnější výhled na Hrad. Že by se provozovatel Bunkru, neoficiálního to ministerstva undergroundu, snížil tak hluboko, aby si žil na vysoké noze?
Před domem jsem vytočil číslo Richardova mobilu. Za minutu stál před vchodem. Prošel jsem masívními vraty, znejistěl pod přísným pohledem vrátné a ocenil mramorové schodiště. "Pojď dál!" pronesl Richard a zamířil do suterénu. Nevyměkl.
Jeho byt je sice na exkluzívní adrese, ale pořád pod zemí. Adekvátně významu Nemčoka pro český underground je jeho kvartýr suterén de luxe. Předsíň, koupelna, ložnice, komora, a členitý prostor s okny do dvora. Ten prostor je sice opticky dělen na tři části a má výměru snad šedesát čtverečních metrů, ale -- pořád jako by to byla garsonka.
V prostoru je tu a tam roztroušen solitérní antikvární nábytek. Komoda. Psací stůl. Sekretář. Stolek pod květiny. Ale nezabírá mnoho místa a rozhodně není v bytě tím nejdůležitějším. Tím nejviditelnějším, nejnápadnějším a nejpojednanějším zařízením bytu je Richard sám. Jeho byt působí dojmem filmového interiéru, který je budován ne proto, aby svému obyvateli sloužil, ale aby jej zdůraznil.
Richard klikne na myš a na obrazovce počítače se objeví portrét jeho nové přítelkyně. Stárne -- dívka už je jen o dvaadvacet let mladší než on sám. Ukáže přírůstky své sbírky zapalovačů Zippo, pár nových obrazů (jeho portrétů), pár fotek (podobenky přítelkyň nebo díla přítelkyň -- fotografek, případně pak fotografie kamarádů -- fotografů, na nichž je zachycen) a pak mne vede do předsíně. Tam visí memoriál. Fotky z Bunkru.
Většinu z nich znám. Populární osobnosti, herci, zpěváci, politici, občas nějaký prezident. V Bunkru, s Nemčokem, majitelem a jeho zakladatelem. Když ty fotky vidím pohromadě (je jich několik desítek), dochází mi, že Bunkr nebyl jen klub, který jsem měl rád a který rozhodujícím způsobem vytvářel atmosféru jedné epochy Prahy. Bunkr byl navíc i kulturním a sociálním fenoménem, čímsi výjimečným -- a Richard jeho tvůrcem. Udělal obrovský kus práce. Ve městě zdevastovaném lety bolševismu tehdy doslova ze země vydupal obrovský rockový klub, srovnatelný s nejlepšími kluby metropolí západní Evropy. Investoval do něj všechno, co měl, zkušenosti celého života, sedm let práce, úsilí, starostí, běhání po úřadech, vyhazování dealerů, ruských vyděračů, výtržníků, opilců, feťáků, zlodějů, shánění kapel, peněz na jejich vystoupení, budování U-rampy pro o generaci mladší skejťáky. Sedm let tohle všechno dělal a nenamočil se -- nebral peníze od dealerů, nenechal z Bunkru udělat drogové doupě, nenechal se "chránit" od žádné zločinecké skupiny, nedělal prostě nic nelegitimního. A stejně přišel úředník a těch sedm let života mu škrtl jedním škrtem pera. A nechal ho stát ve čtyřiačtyřiceti letech s prázdnýma rukama.
"Co teď vlastně děláš, Richarde?" ptám se opatrně. Richard teatrálně rozhodí rukama: "Nic. Už rok a čtvrt!" Vstává, kdy chce. Chodí spát, kdy chce. Pokouší se zvrátit úřední rozhodnutí ve věci Bunkru, ale nemá peníze na skvělé právníky, takže obnovení soudního sporu o Bunkr, natož jeho znovuotevření, je v nedohlednu. Přestože už úřady uznávají, že o uzavření klubu rozhodly neoprávněně.
"Z čeho žiješ?" Zase to rozhození rukama: "Z podstaty!" Neptám se dál -- vím, že prakticky všechno, co v Bunkru Richard vydělal, investoval zpátky. Rockový klub není investiční fond, nebohatne se na něm. Uživí personál a ziskem majitele je věhlas klubu a pocit uspokojení, že existuje alternativa k diskotékám.
Richard obuje koně ze žraločí kůže, po krátkém rozhodování vetkne do opasku Zippo z roku devatenáct set padesát, natáhne křivák a na hlavu si narazí baseballovou čepici s emblémem Bunkru. Poklepe se po bocích: "Mobil mám ... pistoli mám ..." Jdeme do hospody. Mezi dveřmi si všímám zarámované koláže z nejrůznějších Nemčokových fotografií a článků o něm, které vyšly v novinách v průběhu několika let. "To jsem dostal od fanynky. Musela to sbírat léta."
V Café 14 si Richard dá Velvet (Guiness není) a vypráví historky o Bunkru. O tom, jak Bunkr začínal, jak ochranka klubu dělala security císařovně Farah Pahlaví při její návštěvě Prahy, jak mu pak císařovna poslala zlatý zapalovač Dupont do sbírky (nekecá -- viděl jsem ho), i o tom, že dělal pro protidrogovku, protože nesnáší lidi, co prodávají drogy. Samozřejmě trochu dělá ramena, ale v podstatě je to citlivý, zranitelný člověk, který se nemůže vzpamatovat z toho, že mu kdosi zničil jeho životní dílo/lásku.
"Co připravuješ, Richarde?" Nemčok vykládá, kterak chce oživit klub Komotovka a připravuje projekt s Petrem Jandou. Tón, v jehož duchu se tohle vyprávění nese, je jiný, než když mluví o Bunkru. Jako by mluvil o práci -- když mluví o Bunkru, mluví o poslání. Tak se zeptám: "Richie, jdeš do voleb?" Zhluboka se napije piva: "Jo. Do senátorek. Kvůli Bunkru. Byl jsem kvůli tomu za senátorem Václavem Bendou a nepochodil jsem. Myslím, že pokud mám Bunkr vzkřísit, do politiky musím."
Pak mi vynadá, že si nedělám poznámky, vysápne číšnici dvě účtenky a sepíše na ně data legendy -- to jest údaje o sobě: "Richard Julius Nemčok, narozen 7. 2. 1954. Svobodný, bezdětný, rodilý Ostravák. Deset let emigrace. Azyl -- Francie (Paříž). Dohromady odseděl čtyři a půl roku. 326 -- poškozování majetku v soc. vlastnictví, 132 -- rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, 203 -- příživa (nyní sice týrání zvířat, ale dosud to mám v rejstříku trestů). Poslední výkon trestu -- opustil věznici Mírov 28. listopadu 1978. Chartu 77 podepsal v únoru 1978. Tetování -- barevná sněhurka a sedm trpaslíků od hýždě dopředu. Od roku 1992 do 1996 agent protidrogové policie. 0d 17. listopadu 1991 do 21. ledna 1997 klub Bunkr."
Podá mi papíry a vítězně se podívá: "Tady vidíš, proč jsem nevydíratelný. Všechno na sebe prásknu sám."
Loučíme se. Richard si ještě dává pivo a myslím, že v té sklenici chce najít odpověď na otázku: Jak je možné, že -- přestože nedělal nic, za co by se musel stydět -- legenda Bunkr skončila?
Já taky nevím, Richie ...
zdroj: časopis Reflex