Ptej se dobře


Tento rozhovor vznikl na samotě u lesa. U Radotína, kde režisérka ALICE NELLIS (34) žije. Dům má výhled do údolí, kolem je sad a blízko lesy, odkud by mohly lišky dávat dobrou noc. Venkovská atmosféra pár kilometrů od Prahy. Na venkově také plyne čas pomaleji, a tak byl čas vzít to od začátku. Zvlášť když Alice zatím netočí, protože shání peníze na svůj třetí celovečerní film.


Jaké bylo tvoje dětství? Působíš jako otevřený, veselý člověk a tyhle vlastnosti jsou často dány tím, že člověk vyrůstal v harmonickém prostředí.
Měla jsem štěstí - když mi byly asi dva roky, rodiče se přestěhovali do Poděbrad, maminka musela jít do práce, a protože by to se mnou a mými sourozenci všechno nezvládla, našla mi chůvu. Jmenovala se Anežka Malachová, bylo jí přes šedesát a vychovávala mě od dvou let prakticky až do čtrnácti. Měla jsem ji jako další babičku, trávila u ní celý den, na cokoli jsem se zeptala, tak mi vždycky odpověděla. Zpětně si uvědomuju, že jsem měla opravdu bezvadného partnera. Jen na kolektiv jsem narazila až ve škole, což byl šok.

Živila se jako chůva, anebo měla jiné zaměstnání?
Povoláním byla vyšívačka, ale přede mnou už hlídala jiné děti. Byla přirozeně inteligentní, učila mě vyšívat, ale taky plést, vařit, péct. Pocházela z Moravy, hodně toho věděla o přírodě, pořád jsem něco dělala na zahradě. Vychovávala mě ve stylu staré školy. Za komunismu něco nezvyklého. Měla svou vlastní rodinu? Potkal ji zvláštní osud. Vzala si vdovce, vychovala dvě děti svého muže, které ale nebyly její. Možná že děti nemohla mít. Nevím. Byla jsem její poslední děcko, o něž se starala. Ještě přišla na mou první svatbu, byla jedním ze čtyř lidí, které jsem tam měla. Na vysoké jsem k ní zašla čas od času. Umřela nedlouho po tom, co jsem odešla z Poděbrad, myslím tak v roce 1991.

Máš dvě sestry - jaké jsou?
Jedna je starší o deset, druhá o šest let, takže pro mě byly vzory. Navíc jsou hodně chytré, ve škole dělaly našemu jménu pověst. Pilné jedničkářky - holky Rychetníkovy. Když jsem do školy docapala já, tak jsem někdy tomu jménu nedostála. Nejstarší Jana vystudovala ekonomii, mladší Eva je doktorka. Obě žijí v Poděbradech, obě mají rodinu, o kterou se docela vzorně starají. Žijeme v dost odlišných světech, na ten jejich hledím zvenčí s obdivem. Postupem doby jsem je poznala víc z lidské stránky než jen z té dětské. Po dvacítce může člověk objevit, že má za sourozence zajímavé dospělé lidi. Mám je obě moc ráda.

Oba tví rodiče byli doktoři. Kdo tě víc ovlivnil?
Asi nejvíc mám zafixovaného otce. Maminka dávala rodině praktický a politický tón, otec názorový a kulturní, filozofický. Byl taky nositelem novinek, intelektuálních i hmotných. Často dorazil s novou knížkou, přinesl první kazeťák. Rodinné prostředí si pamatuju jako něco, co jsem pozorovala zvenčí, jako bych ani nebyla jeho přímým účastníkem. Domů jsem od chůvy chodila až na večer, tam pak pět lidí, skoro všichni dospělí, a pořád řešili důležitější věci, než byly ty moje.

Jako velká rodina minulosti. Máš ráda domáckou společnost víc lidí, cítíš se v ní dobře?
Nevím, moje rodina je zatím o dvou lidech a dvou psech. Měla jsem dokonce pocit, že k tomu moc netíhnu, vždycky jsem toužila po velkém prázdnějším prostoru, který mám sama pro sebe. Doma jsem měla pokoj se sestrami a tři v jednom pokoji je hodně. Neuměla jsem usnout za tmy, sestry vždycky svítily, učily se a já usínala. Ale letos na vánoce a na silvestra přijeli z Ameriky manželovi rodiče, jejich druhý syn, jeho nová žena, k tomu ještě moje máma, ve výsledku sedm lidí a dva psi. Ze začátku jsem to brala jako bojové manévry - mám ty lidi ráda, ale musíme to nějak přežít. Ale když to vypuklo a oni tu žili, zjistila jsem, že mám radost. Byl to překvapující zážitek. Možná i proto, že když táta v roce 1991 umřel, tak se naše rodina atomizovala a rodinné sešlosti se prostě nekonaly. Když příbuzní po osmi dnech odjeli, já zůstala s mužem sama, tak jsem cítila jisté prázdno.

Zmínila jsi otcovu smrt. V obou tvých filmech je taky rodina, v níž otec zemře. Psala jsi o své zkušenosti?
Ráda píšu o věcech, které dobře znám, mám i větší odvahu k nim něco říct. Nejde ale o přesný popis mých pocitů, posunula jsem je do obecné roviny. Týká se to přece každého. I kdybys měl k rodičům jakýkoli vztah, jejich ztráta, setkání se smrtí, to je téma, které je všem společné. Pokud ti neumřou v hodně mladém věku, pokud ty sám neumřeš brzo, vždycky dojdeš k bodu, kdy je ztratíš. Je to jeden z důležitých momentů života. Protože co si budeme povídat -pak jsi už na řadě ty.

Na co otec zemřel?
Nejdřív měl mozkovou příhodu, po které ochrnul, pak se z ní postupně dostával, ale doktoři zjistili, že má rakovinu, takže se to postupně zhoršilo.

Kolik mu bylo?
Necelých padesát pět. Já ho hrozně milovala, ale přitom - nepoznala jsem ho jako dospělého člověka, pořád jsem ho vnímala jako dítě. Cítila jsem odmalička společné zájmy, protože on miloval hudbu, obrazy, společně se mnou se začal učit na zobcovou flétnu, v padesáti si k tomu pořídil violoncello, že to ještě zkusí. Pamatuju si ho jako obrovského, veselého člověka. Že byl charismatický, není myslím jen můj dojem. Když se bavím s některými lidmi z Poděbrad, kteří ho znali, taky na něj vzpomínají jako na výraznou osobnost.

Dospívala jsi v osmdesátých letech, patříš mezi tzv. Husákovy děti. Cítíš generační spřízněnost?
Na naší generaci je zvláštní jedna věc: je jediná, která se připravovala na něco, co nenastalo. Starší, jimž bylo v roce 1989 třicet, už prošli pracovní zkušeností socialismu, mladší, kterým bylo deset, totalitu skoro vůbec nepoznali. My jsme vyrůstali s maximální neambicí. Rodiče nás připravovali na to, že nemáme moc toužit po všelijakých metách, protože je přece těžké dostat se na školy, ani pracovně se toho moc nedá dosáhnout. A najednou bylo během pár měsíců možné všechno. Tehdejší režim mi přišel hloupý hlavně kvůli mým rodičům, protože ti měli touhu po svobodě mnohem silnější než já. Neprožila jsem bájný šedesátý osmý, já si pamatovala jen úžasný husákovský mávátka. Za jedno z mála pozitiv bych ale považovala, že se lidi docela věnovali rodinám. Rodina byla sevřenější, její prostředí představovalo prostor pro realizaci. Dětství v té době znamenalo mít omezený přísun informací i věcí, ale možná to člověka zase tolik nerozptylovalo. I když spousta lidí byla z režimu tak frustrovaná, že jsi sice měl doma rodiče, ale otrávený a zhrzený. Já měla štěstí, že rodiče se sice v práci nemohli stoprocentně realizovat, ale doma nefňukali a dělali, co mohli.

Ještě před listopadem 1989 jsi složila zkoušky na filozofickou fakultu, anglistiku a amerikanistiku, a zároveň na konzervatoř, obor flétna.
Do rozhodnutí, na kterou školu jít, se mi hrozně nechtělo. Muziku jsem měla ráda, původně jsem začínala s klavírem v sedmi letech, v deseti jsem přešla k flétně. Představa, že žiju v Praze a nedělám žádnou muziku, mi připadala divná. Ale odmítnout přijetí na filozofii, to by byl úplný hřích, protože literatura mne bavila hodně. Takže jsem začala bojovat za to, abych mohla dělat obě školy. Pomohl mi i táta, získali jsme povolení ministra školství, díky tomu jsem mohla studovat konzervatoř takzvaně při zaměstnání. Ale stejně jsem oboje hrozně flákala. Přišla i listopadová revoluce, tehdy se všichni studenti skamarádili s profesory, vytratil se odstup a s ním spojená odpovědnost.

Dokončila jsi obě školy?
Filozofii ano, konzervatoř ne. Vůli jsem nepostrádala, všichni se mi snažili pomoct, ale nestíhala jsem doma cvičit, taky jsem se v Praze musela nějak živit. Hrála jsem na koncertech s kvartetem, někdy s Jiřím Stivínem, překládala jsem z angličtiny. Trvalo mi několik let, než jsem se odpoutala od představ, které jsem měla před revolucí: že buď budu hrát, nebo budu překládat anglické a americké knihy. Pak jsem měla najednou hotovou vysokou a skončila na konzervatoři. Bylo mi dvacet pět, žila jsem už se svým nynějším manželem, on neměl práci, tak jsem šla třeba pracovat na ministerstvo zahraničních věcí nebo dělala reklamní kampaň pro Microsoft. Dneska na to vzpomínám ráda. Mohla jsem krásně předstírat, že rozumím mediální sféře, jsem odbornice na počítače, specialistka přes grafiku. Ale pak jsem si řekla, že bych přece jen mohla využít novou šanci - dělat to, co chci, a ne to, co je potřeba. Takže jsem to zkusila na FAMU. Ale stejně tak jsem mohla skončit - kdyby mě tam vzali - třeba na architektuře.

Proč jsi podala přihlášku právě na scenáristiku?
Nikdy jsem neměla žádný výrazný talent k jedné činnosti. Na muziku jsem docela šikovná, ale nebyla jsem nějaký interpretační zázrak, moc mě nebavilo pilovat techniku. Hudbu hlavně dobře slyším. Mám i určitou vizuální představivost, připravovala jsem i na zkoušky na AVU, ale zase: nechtělo se mi to dělat rukama. Když jsem malovala dvacátou pátou oloupanou kukuřici a třicáté druhé zátiší s kávovým mlýnkem, tak představa, že tohle budu dělat dalších pět let na škole, mě vyděsila. Ale bylo v tom i tušení vlastních možností, meze talentu. Věděla jsem, že v hudbě nebo malování bych se brzy ocitla u stropu. A literatura obecně, kam scenáristika taky spadá, měla výhodu, že jsem ji studovala ne ze strany tvůrce, ale pozorovatele. Odmalička provozuju jednu věc, o které jsem si vždycky myslela, že ji dělá každý: vymýšlení příběhů. Hlavně když jsem sama. Třeba jdu po ulici, vidím paní a hnedka si rozvíjím její příběh - co udělá, s kým promluví, kam půjde. Stal se z toho sport. Začala jsem vykládat veselou historku, kterou jsem si musela vymýšlet, protože všichni čekali na rozuzlení. Když se mi pak dostala do ruky knížka Syda Fielda Screenplay, což je o stavbě příběhu, tak jsem při jejím čtení poprvé v životě měla pocit, že něčemu opravdu rozumím, vím to sama od sebe. Nevěřím na osudová setkání, ale tohle bylo ono. Teprve pak mi došlo, že když jsem kdysi poslouchala muziku, třeba Mozartovo Requiem, tak vždycky jsem si představovala konkrétní obrazy, situace, scény... A to je vlastně film.

Jaký byl rozhodující krok k režii?
Když něco napíšeš, tak máš samozřejmou touhu to vidět. A tak hledá scenárista potenciálního režiséra. Ene bene jsem ani moc nenabízela, bylo mi jasné, že takhle komorní věc musí mít specifického režiséra. Z lidí, co byli okolo, mě napadl asi jen Saša Gedeon. Jenže on měl zrovna dopsaný Návrat idiota a chystal se ho točit. A druhá věc - režisérem se člověk musí prohlásit. Nikdo tě nezvolí, žádný papír z FAMU ti nepomůže. Nakonec mi pomohla Theodora Remundová, se kterou jsem v té době bydlela. Poručila mi: Když nemáš, kdo by ti to natočil, tak si to natočíš sama! Tak se ze mě stala režisérka.

Jak jsi sehnala peníze? Scenáristka, co si chce natočit debut, asi nepřesvědčí moc producentů, aby vytáhli z kapsy milióny.
Pomohl mi můj učitel z FAMU Rudolf Adler. Ačkoli jsem studovala scenáristiku, zařídil mi kontakt na Českou televizi a pro ni jsem natočila jeden dokumentární film o hudbě. Jeho dramaturgyni Annu Beckovou jsem pak poprosila, jestli by můj scénář nedala pár kolegům z těch produkčních skupin, jež se zabývaly dramatickou tvorbou. A ona to udělala - za což jsem jí dodnes vděčná. Za tři měsíce mi přišel dopis od Iva Pelanta, který si scénář přečetl a líbil se mu. Trochu se asi divil, když jsem mu oznámila, že bych to chtěla i režírovat. Nakonec souhlasili, jenže to chtěli udělat jako televizní inscenaci, protože bylo málo peněz. Měla jsem příslib televize, ale byla jsem na mrtvém bodě. Jeden producent mi tehdy udělal přednášku, že mám ještě čas a abych s tím debutem počkala. Skoro jsem mu uvěřila. Živě si vybavuju situaci, jak jsem pak brečela na záchodech v České televizi. Pomohl mi kamarád Pavel Sodomka, mimochodem duchovní otec internetového Atlasu. Když mě viděl, jak se potácím, rozhodl se zariskovat a dát do filmu vlastní peníze. Stejně jako jsem se prohlásila ze režisérku, prohlásili jsme i jeho za producenta. S elegancí a přehledem jednal s Českou televizí, všechno se nakonec podařilo. Ale bez Pavla bych dnes asi nedělala to, co dělám. On mi věřil. Takové lidi asi musíš potkat, abys došel tam, kam chceš dorazit. Je to i otázka štěstí.

Jaká jsi byla jako režisérka-debutantka?
Jako režisér máš de facto dvě možnosti: buď budeš zlobivým dítětem, které musí producenti a všichni okolo hlídat, anebo se postavíš do role maminky, jež přejímá zodpovědnost do takových důsledků, které k té profesi někdy nepatří. Každá role má své výhody i nevýhody. Když jsi například extrémně talentovaný jedinec, producent tě vytáhne nahoru, vytvoří ti zázemí, jež ti dá jistotu a umožní zkusit nové, odvážné věci. To je dobře. Já jsem si ovšem roli enfant terrible nemohla dovolit, protože jsem si od začátku byla vědoma všech závazků, jež jsem měla vůči lidem, kteří se mnou do toho šli. Byla jsem zelenáč, ale debut to byl taky pro zvukaře, kameramana, ani producent producentem nebyl. Neeexistoval nikdo, koho bychom si mohli dovolit zlobit. Ene bene jsem brala vždycky jako závazek: něco jsem začala a musím to dodělat. Paradoxně totiž nemám odvahu nechat to být.

Z tvých filmů vyzařuje pravdivost. Jaké jsou její zdroje?
Když děláš film, myslím tím celovečerní, tak na něm strávíš nejmíň dva roky života. A pořád by tě to mělo zajímat, bavit nebo třeba i trápit. Budeš se vracet k podstatě příběhu, budeš hledat vhodné obrazy, budeš muset obsah filmu vysvětlit hercům. Dokázala bych natočit pětiminutový film o věci, která mě tolik nezajímá, ale aby mi i po dvou letech pořád ještě zbyla trochu zájmu a citu pro práci, tak to musí být důležité téma. Většinou než začnu psát scénář, o tématu dlouho přemýšlím. Ne měsíce, ale roky. Roky se zabývám myšlenkou či situací, která v sobě nese nějaký základní princip, z něhož se pak zrodí příběh. Nechávám si tu mlžinu v sobě uležet, pěstuju si ji, zjišťuju, jestli se zkazí, vyčichne - a takových je dost -, anebo postupem času houstne a dostává pevnější obrysy. Teprve potom si řeknu: tím se chci zabývat. Ani jeden z mých filmů nevznikl tak, že jsem si usmyslila: teď to napíšu. Jádro se rodilo dlouho. Film mi vždycky připadá jako otázka, výzva k hovoru - snažíš se najít společný komunikační bod, a když ho najdeš, odvážíš se zeptat na něco důležitého. Ne že něco oznámíš. Když bude otázka znít: Díval ses včera na hokej?, tak hovor navážeme, ale lidsky blíž se k sobě asi nedostaneme - alespoň se mnou. Ale když se zeptám: Byl jsi někdy hodně nemocnej? anebo: Jaký to bylo, když ses rozváděl?, tak dialog bude mít úplně jinou dimenzi a hloubku. Film je ve výsledku dobře položená důležitá otázka.

Jaké jsou pro tebe ty nejdůležitější otázky?
Zase tolik jich není, skoro je spočítáš na prstech rukou. Někoho zajímá politika, někoho historie, třetího móda, sport, počítače, cestování. Ale rodiče měli všichni. Na takovém tématu se sejdou všichni. Nebo třeba děti - i když jsi bezdětný, vždycky se ta otázka nějak projeví. Nebo jak se budeš vyrovnávat se smrtí, jedinou opravdovou jistotou tvého života? Jestli věříš něčemu metafyzickému, jestli bůh je, nebo není? A zeptat se můžeš i na to, co se svým životem uděláš. Jestli něco vymyslíš, co konkrétně to bude a jaký význam to bude mít pro ostatní. Víc toho není. V rámci těchhle témat se, myslím, budu pohybovat i v budoucnu.

Natočila jsi dva dobré filmy, režíruješ na divadle. Došla jsi už k nějaké metě?
Nikdy jsem se nezabývala tím, že budu režisérkou, tak ani nemůžu říct, jestli už jsem téhle mety dosáhla, nebo ne. Režisérem jsi jen ve chvíli, kdy režíruješ, jinak ne. Mám konkrétní jednotlivé cíle a hlavní je, abych mohla dělat to, co dělat chci. Může to být film, ale taky se můžu rozhodnout, že zkusím něco z úplně jiného oboru. Když se mi nepodaří sehnat peníze na další film, tak můžu psát. Když už mi bude smutno po lidech, tak můžu režírovat divadlo.

Co tě na divadle baví?
Jsem trošku divadelní ignorant ...Objevuju ho nejenom jako režisér, ale i jako divák. Líbí se mi jeho komornost a to, že v něm můžu ještě hodně prozkoumat. Divadlo je mnohem imaginativnější než film, nutí tě být abstraktnější. Musíš věřit, že divák si spoustu věcí představí, ale na druhou stranu si toho můžeš dovolit víc. Viděla jsem nedávno jednu inscenaci, ve které byla na pódiu jen hromada židlí. Když je naskládali jedním způsobem, byly to hroby, když je dali jinak, byla to stěna. Divák je na takovou úmluvu ochoten přistoupit, ve filmu by to šlo dost těžko. Tam musíš hroby a hřbitov ukázat.

Vedeš herce na divadle a ve filmu jinak?
Ve filmu mám velkou moc nad procesem vzniku, můžu říct, že pojedeme ještě jednu klapku, ve střižně pak vybírám nejlepší záběr zase já. U filmu můžeš hercům ty jejich okamžiky ukrást. U divadla ne. Jsem s nima dlouho při přípravě, ale pak musím říct: "Jděte," a věřit jim, že předvedou to, k čemu jsme dospěli. Oni sami rozhodnou, co se na jevišti odehraje. Já už to jenom pozoruju. Učí mne to důvěře k hercům, což znamená prohlubovat komunikaci. Zatímco na divadle na to mám čas, jsem s nima při zkouškách dva měsíce nepřetržitě, při natáčení jsou to jen chvilky. A je tam dalších třicet lidí štábu. Intimita chybí, musíš ji vytvořit. O to je to těžší.

Jak s herci konkrétně pracuješ?
Je to relativně otevřená metoda hovorů o postavě, příběhu. Sdílení osobních paralel, vzájemné vyprávění příběhů vlastních i těch hereckých. Já nedělám nic jiného, než že vyprávím a zase poslouchám. Když máš dobrého herce, který do povolání přináší i něco ze sebe, je to jednodušší. Herec skládá roli tak, že dává kus svého já, něčemu se zároveň propůjčuje. A ti velcí herci ještě přidávají jednu věc: nejistotu. Kdo ji nemá, ztratil ji, potlačil, bojí se jí, tak s ním se obtížně sejdeš. Takový herec přesně ví, jak má svou roli zahrát, a ty ho buď necháš postavu tak zahrát, anebo ho budeš lámat, protože máš taky jasnou představu. Ale nejistota tě může spojit. Nejistota plodí hledání a vytváří půdu pro lidský kontakt.

Píšeš filmy s ženskými hrdinkami, i na divadle režíruješ hry, ve kterých je v centru žena. Proč?
Prostě jsem ženská. Dokážu snad napsat i mužské postavy, ale neznám je skrze vlastní prožitek. Vidění z ženské perspektivy je pro mě přirozenější, kdybych se ho snažila potlačit, zbytečně se o něco ochudím.

Rozumíš dobře ženám?
Snad rozumím určitému druhu žen. Všichni jsme nějak determinováni prostředím, z něhož jsme vyšli, sociální vrstvou, představou o hodnotách. Navíc když jsi ženská, tak dostat se do hovoru s jinou ženou je docela snadné. Ženy jsou sdělné, vyznačují se komunikativností i na intimní úrovni. Nemusíte se moc znát, ale když se ti například nějaká rozpláče, tak ji utěšíš a budeš si s ní hodiny povídat o jejím problému. Téhle důvěrnosti dosáhneš s muži buď dlouhým přátelstvím, anebo tím, že jsou to tvoji milenci. Proto je pro mě snazší psát o ženském světě. Ostatně kdo by o něm měl psát, když ne ženská? Těch autorů-mužů, kteří ženám skutečně porozuměli, není zase tolik.

Ve Výletu patří k ústředním postavám dvojice manželů mezi třicítkou a čtyřicítkou. Hádají se, vztah nefunguje. Je to odraz dnešních partnerských krizí?
Je to symptom doby, v níž žijeme. Pominul strach z něčeho konkrétního, nehrozí žádné velké nebezpečí nebo nepřátelství, žijeme v relativně

Mluvíš o svém prvním manželství?
Ne, to ne.

Jaké bylo?
Byla jsem vdaná docela krátce. Svého prvního muže jsem si brala v devatenácti a rozešli jsme se, když mi bylo dvaadvacet. On byl o čtyři roky starší. Byl to pěkný vztah, který odpovídal našemu věku a skončil právě tak jako plno jiných vztahů mezi lidmi něco málo přes dvacet. My na to měli jen ten papír navíc. Proč jste se vůbec brali? Svou roli hrály okolnosti, doba těsně po revoluci, člověk ještě žil ve starém světě, kde se lidi brali dřív. Mně navíc umíral táta, on rodiče neměl, oba jsme měli chuť být spolu, založit rodinu. Byla to docela přirozená touha. Tehdy jsem si neuvědomila, že na tu touhu po rodině mám třeba ještě deset let čas. Rozvedli jsme se dost dlouho po tom, co jsme spolu nežili.

Vídáte se?
Moc ne, každý žijeme v jiném světě.

Se svým nynějším manželem jsi už dvanáct let. Jak jste se seznámili?
Spíš vtipně než romanticky. Představil velmi svobodné společnosti a pro určitou sociální skupinu není těžké žít. Můžete volně vybírat z mnoha možností, jak naložit se životem. Někteří lidé mají to štěstí, že svůj cíl našli. Ale pokud ho nemáš a jsi plus minus inteligentní, tak můžeš začít pochybovat o smyslu života. Nemusíš zrovna přemítat, kam ten svět směřuje a jestli Bůh je, nebo není - tvoje váhání se často projeví ve vztazích. Když hodnoty nejsou jednoznačně dané a každý si je musí hledat sám, můžeš si připadat ztracený. Člověk pak začne očekávat, že životu dá smysl jeho partner. Tím ale naloží na vztahy strašlivé břemeno. Dá se to říct i jednodušeji: když nemáš problém zvenčí, jsi zdravý a máš nějaké peníze, tak si ho začneš dělat zevnitř.

Týká se to i tebe? Prožila jsi něco takového?
Zažila jsem dobu, kdy jsem se musela probrat sama v sobě a říct si, co vlastně očekávám od soužití s partnerem. Jedna představa je model rodiny, v níž jsi vyrostl, vedle toho sbíráš vlastní partnerské zkušenosti. Musíš zjistit, jaký model je pro tebe vhodný. Tohle prozkoumat znamená třeba všechno rozbít, alespoň na chvíli. Aby to, k čemu se vrátíš anebo k čemu novému vykročíš, nebyla nějaká z nouze ctnost. nás náš společný známý Daniel Jacoby, Američan, který v Čechách učil. Měl dva kamarády, kteří se jmenovali Simon. Jeden irský alkoholik a kadeřník, druhý ekonom z Ameriky. Daniel mi řekl, že přivede Simona, a já nabyla dojmu, že přivede irského kadeřníka. Lákal mě mnohem víc, protože jsem měla dlouhé vlasy, málo peněz, a tudíž jsem doufala, že by mě mohl zadarmo ostříhat. A alkoholik se zdál zábavnější než ekonom. Přišel sympaťák, jehož irský přízvuk se mi moc nezdál, jednoho panáka za druhým do sebe taky nelámal, nicméně hřívou zrzavých vlasů jsem pro jistotu pohazovala pořád. Tak dlouho, až jsem si byla jistá, že je to ten ekonom.

Jaký byl váš vztah zpočátku? Američan, cizinec ...
Já to tak nebrala. Každý člověk, se kterým začneš chodit, je svým způsobem cizinec. A navíc Simon je spíš světoběžník, není typický Američan. Samozřejmě jsme řešili otázku, že je z jiné země. On do Čech přijel s tím, že tu bude tak dva roky.

Jak jste to vyřešili?
My to moc neřešili. Myslím, že Simonovi bylo brzo jasné, že já nikam nepojedu.

Takže se přizpůsobil.
Dá se to tak říct. Samozřejmě jsem ale věděla, že to může dopadnout jinak, měla jsem strach, že ho tady neudržím, riskovala jsem. Ale asi nejsem tím typem ženské, která takzvaně následuje svého muže. V Americe bych těžko se svým vzděláním hledala práci, anglistika by byla nošením dříví do lesa, o filmu jsem ještě vůbec neuvažovala a zobcová flétna ...? Barokní muzika je evropská věc. Znám se, kdybych se v takové situaci ocitla, stal by se ze mě nesnesitelný člověk a asi bych ten vztah zničila, aniž bych chtěla.

Jak bys svého manžela popsala?
Je velmi klidný. Pracuje jako ekonomický analytik a ve svém oboru má větší renomé než já v tom svém. Vím, že si je vnitřně sám sebou jist a že by byl v pořádku a spokojený i beze mě. Tohle vědomí je dost podstatné.

Kolik mu je?
Je o tři čtvrtě roku starší.

Kdo z vás je ve vztahu dominantní?
To není jednoznačné. Navíc role se mohou v průběhu doby měnit. V dobrém vztahu nemusíš před svým partnerem předstírat, že jsi pořád jeden a tentýž, stejný a neměnný. Jsou dny, kdy mám pocit, že překypuju silou, že bych cokoli zvládla i za něj, a jsou dny, kdy je ze mě malé dítě, které se taky tak chová. Řekla bych, že i on má víc poloh. Mně připadá nejhorší dodržovat i před partnerem, nejbližším člověkem, rigidní masku.

Prošel váš vztah nějakými vlnami, krizí?
Každý vztah má své vlny, ať už je to vztah s rodiči, sourozenci, nebo přáteli. Takže klidně odpovím: ano, byly v něm vlny. Ale jinak jen řeknu, že jakoukoli rodinnou krizi bych nikdy nepopisovala. Pokud se tyhle věci dějí, tak si je mají lidi řešit spolu. Jakákoli širší souvislost víc škodí, než pomáhá. Podstata soukromého života je, že je soukromý. Z obou stran by se měl dodržovat závazek jisté intimity.

Co je podle tebe pro dobrý vztah nejdůležitějším předpokladem?
Jako první by se nabízela tolerance. Ale není to úplně pravda, někdy je přílišná tolerance chybným krokem. Nejtěžší je podle mě udržet otevřenou komunikaci. Nemá smysl něco tolerovat do aleluja, až se dostanu do stavu, že dotyčného nenávidím a on vůbec neví proč. Mnohem lepší mi připadá vypracovat si způsob, jak si takové věci včas říkat, protože tím dáváš sobě i jemu šanci něco vyřešit. Pak můžeš buď ustoupit, nebo ne. Samozřejmě s rizikem, že vztah skončí. Skrze komunikaci nacházíš způsoby, jak se tolerovat. A ještě jedna věc je hodně důležitá: velkorysost.

Vídáš okolo sebe vztahy, které bez problémů fungují?
Jeden čas jsem měla pocit, že skoro žádné neznám. Teď pár takových párů registruju. Zajímavé mi přišly starší dvojice, jejichž vztah musel projít nějakou zkouškou a obstál. Líbí se mi, že i v tom vyšším věku mají jeden druhého na zřeteli, chtějí spolu být. To mi dodává víru, že takový vztah není něco nemožného. I když je to těžké.

Dokážeš si představit život bez svého partnera?
V životě se stávají různé věci. Ale představovat si to nechci. Je to možná jako s prací - kdybych nemohla točit filmy, našla bych si jinou práci. Kdybych nemohla být s tímhle partnerem, asi bych si našla jiného. Ale vím, že bych vždycky hledala cestu, jak žít naplno. Ta chvíle, v níž si řekneš: "Bez něho prostě nemůžu žít ...," to je začátek konce. Co si s tím má ten chudák počít, to je přece obrovský závazek! Ale teď skutečně mluvím jen za sebe, lidi to mají ve vztazích různé. Zatím taky nemáme děti, které každý vztah asi změní. Pro nás ten život zatím tak složitý nebyl.

Co máš na mužích ráda?
Mně se líbí to, že jsou jiní. Nebo že mě unesou, mají sílu! Překvapují mě i tím, že jednají jinak, než jak bych sama jednala. A vysloveně mě přitahuje, když něco dobře dělají, když dokáží ze sebe něco dát. To je asi moment, kdy bych se zamilovávala. Když vidím muže pracovat, ať už fyzicky, nebo intelektuálně, ale ne tupě, nýbrž s radostí a vášní. Když je to baví, je to plné zaujetí. Je na tom krásné, že v tom zaujetí zapomene chlap sám na sebe. Je to nepředvádivé. Naopak nelíbí se mi, když na mužích vidím přílišný záměr, snahu na sebe upoutat pozornost. Když z jejich nedbalé elegance a rozcuchaných vlasů cítím, že ji nedbale vytvářeli a cuchali hodinu před zrcadlem.

Nepřipadá ti, že dneska ženy příliš přebírají role mužů a muži žen?
To nedokážu posoudit. Podstata pohlaví se nezměnila, jen bych řekla, že ženy volí jiné prostředky pro sebevyjadřování než v minulosti. Například častěji říkají věci přímo. Dřív se tvrdilo, že muž je hlava a ženská krk, co tou hlavou hýbe. Dneska žena, když tím krkem skutečně je, tak to nijak nemaskuje. Ženy jsou prostě jiné než muži, je to dáno milióny let vývoje, existovaly i matriarcháty, ale rozdělení rolí, kdy žena je doma s dětmi a muž loví, muselo určitému typu společnosti vyhovovat, pokud se udrželo tak dlouho. Že se společenská role obou pohlaví mění, je normální vývoj. A že tradice naší společnosti je tzv. mužská, je dáno oběma stranami. Kdybych tvrdila, že za útlak žen mohou jen muži, tak bych vlastně šla proti podstatě rovnoprávnosti.

Když čtu a v okolí registruju příběhy soběstačných, schopných žen, tak si kladu otázku: k čemu vlastně potřebují muže?
Asi ho potřebujou stejně, jako chlap potřebuje ženu. Určitě je jim k něčemu, ale asi nejen k tomu, aby jim zařídil byt nebo něco koupil. Možná to byl důvod před sto dvěma sty lety a možná díky tomu taky ta manželství vydržela. Je ale otázka, jestli vztahy, které držely pohromadě jen díky nutnosti obživy, byly dobré. Ale protože se ženská o sebe dokáže dneska postarat, tak se holt pro soužití budou muset najít jiné důvody. Třeba děti - to je pořád asi ten nejhezčí důvod. Tenhle svět není jen ženský nebo mužský. Je obojí. Dva póly jsou přirozené, doplňují se, stojí na nich prakticky celý živý svět. Kompatibilita pohlaví spočívá v tom, že muž má jedny vlastnosti a žena jiné. Můžeš děti vychovávat sám, ale v těch dvou je to snazší. Muž a žena můžou poskytnout dítěti dva různé náhledy na svět.

Nemyslíš přesto, že lidi budou víc žít životem singlistů, osamocených jedinců? Tenhle trend je čím dál patrnější.
Nevím. Ono to není nic nového, jsou na světě společnosti, systémy, víry, v nichž muž, který dosáhl určitého věku a vychoval děti, odchází od rodiny. Život, v němž máš hlavní odpovědnost jen za sebe, a přitom vychováváš děti, existuje už dávno. Spíš bych cítila, že žít sám bude jednou z možností. Ovšem pokud by se tenhle způsob života měl stát normou, pak jsou ženy v obrovské výhodě. Bude-li chtít žena mít dítě, tak jí v tom nic nezabrání. Tuhle výhodu chlap nemá, on to dítě v sobě nedonosí a neporodí ho. A muži, jak předpokládám, mají taky silnou touhu mít děti, vychovávat je.

Takže to budou mít ženy jednodušší ...
Ovšem ruku v ruce s tím jde obrovská odpovědnost. To není jednodušší, je to jiné. Ženská ze sebe nebude moct dělat v žádném směru oběť.

Je ti čtyřiatřicet, kdybys byla mužem, máš za sebou Kristovy roky. Znamená to něco pro tebe?
Možná jsem v tomhle věku spokojenější než ve dvaceti čtyřech. Každý má asi v životě období, která jsou mu bližší. Mně je příjemně teď -můžu dělat, co mne baví, dokonce mě to i živí. Samozřejmě se zákonitě začínám bát, že ta doba někdy skončí. A jestli se ptáš na pocit, že člověk stárne ... Zatím mi věk nevadí. Stárnutí bych se bála jen proto, že by mi mělo bránit v něčem, co ráda dělám. Jinak je mi to celkem jedno. Spíš v tomhle věku čím dál víc poznávám, že je dobré se soustředit na něco jiného, než jsem já sama. Hlavně na lidi okolo mě. Uvědomuju si, že skončilo období, kdy se člověk vymezuje vůči světu. Když jsi malej, skoro neexistuješ, s dospíváním si postupně buduješ individualitu. Pak dojdeš k okamžiku, v němž pochopíš, že právě téhle individuality se musíš začít vzdávat. Někde jsem četla, že je to jako s prací: stejně jako je na začátku důležité rvát se o místo na slunci, existuje bod, kdy je důležité si uvědomit, že musíš odejít. Teprve potom je ta kariéra dokonalá. Líbilo by se mi, kdybych se toho lpění na svém já dokázala vzdát s velkorysostí. To je asi ta nejpodstatnější věc, která se za posledních pár let změnila. Ani nesouvisí s tím, co člověk dokázal, jako spíš s určitým vnitřním pocitem. A možná už taky vím, že nastala doba, kdy bych chtěla mít děti. Už bych na ně nenakládala nějaké vlastní touhy a ideály, na jejich hledání a plnění jsem měla dost času. Docela dlouho jsem si nebyla jistá -kdybych měla děti, nevinila bych je z toho, že jsem kvůli nim něco nestihla? Neprojektovala bych do nich ty své nesplněné ambice? Teď vím, že kdybych je měla, nemusely by zachraňovat nějaký nefungující vztah, nemusela bych si jimi nic dokazovat. Byla bych schopná se jim věnovat. Otevřel by se mi jiný svět, který může být stejně zajímavý jako ten, v němž zatím žiju. K tomuhle postoji jsem nedospěla, že bych ho hledala. Je to něco, co přichází samo. ***

ALICE NELLIS - nar. 3. ledna 1971 v Českých Budějovicích. Absolventka FF UK, obor anglistika-amerikanistika. V letech 1997-2001 studovala na FAMU scenáristiku, dnes tu přednáší na katedře režie předmět věnovaný práci s herci. Natočila několik dokumentů, debutovala autorským filmem Ene bene (2000), následoval snímek Výlet (2002); byl nominován v osmi kategoriích na Českého lva, sošku získal v kategorii Nejlepší scénář a Nejlepší hlavní ženský herecký výkon (Iva Janžurová). Oba filmy získaly ceny i v zahraničí. Divadelní režie: Hra o dvou postavách (Studio Rubín), Láska (Divadlo Bez zábradlí), Lidský hlas (Černá labuť), Když tančila (Divadlo Bez zábradlí) a velmi úspěšná hra skotské autorky Liz Lochheadové Perfect Days (Divadlo Na zábradlí). V devadesátých letech vystupovala v hudebních souborech Collegium Quodlibet, Michael Consort, Duodena Cantitans, Musica Florea, koncertovala se skupinou Qábabábba. K filmu Výlet napsala anglické písňové texty a nazpívala některé vokály. Většinou než začnu psát scénář, o tématu dlouho přemýšlím. Ne měsíce, ale roky. Roky se zabývám myšlenkou či situací, která v sobě nese nějaký základní princip, z něhož se pak zrodí příběh.
Reflex 38/2005 Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz