TANEC S BALETKOU DO ZAVŘENÝCH DVEŘÍ
Nahráli jsme kilometr pásku. ROBERT NEBŘENSKÝ (34) mluvil velmi pomalu, volil slova s rozvahou šachisty. Před mýma očima sváděl tvrdý boj o přesnost zformulovaných myšlenek. Je příznačné, že takto hluboká pochybnost, která vyústí v perfektní tvar, dává už patnáct let skvělý a naprosto osobitý tvar písničkám skupiny Vltava, jejíž žánrový rozstřel se pohybuje od Liškovy znělky k Třiceti případům majora Zemana až po naivistický hit Prasátko. O poslední nahrávce Vltavy, o albu Marx Engels Beatles z jara tohoto roku, se mluví jako o albu roku.
Loni v létě jste na koncertech vystupoval s přilepeným knírkem. Nějaká nová image?
Ten knírek nebyl přilepený, byl můj.
Vypadal jako přilepený.
Je fakt, že nebyl dokonalý, nechal jsem si ho narůst pod dojmem návštěvy Maďarska, kde ze mne vybublaly na povrch proudy grófství. Prostě jsem se tím nechal unést.
Ve vás koluje maďarská krev?
Z padesáti procent, táta byl Maďar.
Cítíte to?
Určitě, už na Slovensku bývám lehce vzrušený, ale Maďarskem, tím se úplně opájím. Dříve se stávalo, že ze mne občas vyhřezl temperament, který se nepotkal s temperamentem ryzích Čechů.
Docházelo ke zkratům?
Občas to bylo ostré. Teď už jsem se naučil víc ovládat.
Pral jste se, sekal jste kolem sebe šavlí?
Občas jsem někoho nakopal do prdele. Nebo uměl říct "Ne" takovým způsobem, že se nikdo neodvážil odporovovat.
Máte v Maďarsku nějaké příbuzné?
Měla by tam existovat jakási rodina Pilinszky, z níž pocházel tátův táta, který mimo jiné sloužil jako lékař v uherské armádě. Ten měl bráchu básníka jménem János Pilinszky, jehož text Hrazda a hradba jsme zařadili na naši druhou desku.
Jak jste potom přišel ke jménu Nebřenský?
Tak se jmenovala máma za svobodna. Je to taková pocta dědovi, který mi -- než jsem šel do školy -- dělal tátu.
Táta s vámi nežil?
Emigroval v osmašedesátém. Odešel, když mi byly čtyři roky. Usadil se v Austrálii a je dlouho po smrti.
Proč vás nevzal s sebou?
Tam jde každý sám. Pokud jde o Austrálii, chtěl, abychom odešli společně, ale máma se bála. Dokonce snoval můj únos. Číhal před jeslemi, ale paní učitelka měla zakázáno mne vydat. Bylo to šíleně dramatické.
Vzpomínáte si na tátu dobře?
Mlhavě. Dlouho jsem ho měl za hrdinu. Vymykal se běžnému tátovství. Musel to být slušný dobrodruh, vytvořil jsem si o něm obraz hrdiny chlapáka. V padesátých letech prošel Jáchymovem, politický vězeň, prostě idol. Ale všeho do času. Jakmile to bylo možné, zapátral jsem v jeho spisech a zjistil, že byl double špion: pracoval pro francouzskou špionážní službu a zároveň pro StB. To všechno ale zřejmě dělal pouze za účelem pašování hodinek, aby mohl volně procházet přes hranice. Nevím, nechci soudit, nežil jsem jeho život, byl jsem však trochu zklamaný.
Snažil jste se s ním někdy spojit?
V mých šestnácti mne sám vyhledal přes své sestry, dva roky jsme si dost intenzívně dopisovali. Z jeho strany šlo o snahu korespondenčně mne vychovávat.
Jaké jste byl dítě?
Hodně jsem povídal, hodně jsem si vymýšlel. Hledal jsem za věcmi příběhy a vzrušovala mě taková ta kdyby ... kdyby na zahradě přistála raketa a vystoupili z ní zahradníci. Máma a děda se té fantazie trochu děsili, asi si říkali, jestli nejsem trochu šílené dítě, ale já, když se dneska dívám na své fotky z těch čtyř pěti let, mám pocit, že jsem byl hodně v pořádku.
Jak to myslíte?
Tehdy bylo všechno správně, ovládala mne fantazie nezasažená jinými vlivy. Asi není náhoda, že když jsem nastoupil do školy, začala mě bolet hlava a bolí mě dodneška.
Pohled muže-dítěte je pro Vltavu příznačný. Fantastické příběhy plné překvapivých metafor a neobvyklých slovních spojení jsou vyprávěny s nadšenou, čistou a snad i trochu naivní dětinskostí.
Dětský pohled nemusí být naivní, spíš jde o přímý, nezastřený pohled. Mám moc rád titulní písničku z jednoho Kusturicova filmu o cikánech. Zpívají ji zřejmě dvě malé cikánečky. V jejich hlasech cítím zápas dojemné dětské nevinnosti s tím, že ty holky už začínají být ženské. Mají tak zvláštně nakousnuté, jakoby už použité hlasy. Jsou čisté, ale nejsou naivní. Kdyby Vltava působila v lyrických písních takhle vzájemným pnutím čistoty a sprostoty, jaké je v těch dvou cikánečkách, to by se mi líbilo. Ale toho není možné dosáhnout.
Možná kdyby s Vltavou vystupovaly ženské.
Do naší kapely žena nepatří, naše koncertování je čistě maskulinní záležitost, přestože společně obcujeme s křehkou ženskou hudební energií. Stačí, když někdo vezme holku na zájezd. Změní se chemie v kapele. Každý se pak chová jako debil. Žena patří pod pódium, do šatny, ale do zkušebny nikoli, to je tragédie. Na jeviště přicházíme s nevyřčenou výzvou: Tito pánové jsou vám plně k dispozici. Samozřejmě že to není pravda, ale naší show sluší, když tuto iluzi žádná ženská neruší.
Lze k něčemu přirovnat pocit, když několikačlenná kapela vytváří na jevišti v ten moment nezvratný hudební tvar?
Něco tak opojného jsem jinde nezažil. Snad si podobnou závislost na pospolitosti dovedu představit třeba na osmiveslici, ale ani tam zřejmě nevzniká tak jemné předivo jako na pódiu, v mikrokomunikaci kapely, v cítění, v malých posunech tempa a při improvizaci. Kupodivu, také chyba a reakce na ni může přinést vzrušující moment.
V úvodu nové desky Marx Engels Beatles zpíváte v titulní písničce: "Já čekám v Čechách a život už je blízko." Z toho verše cítím určitou frustraci, pocit nenaplnění.
Přítel Martin Choura jednou řekl, že jde o pocity veteránů studené války. Je to hezký, ale ve vztahu k té písničce velmi zjednodušený příměr. Písnička není o Marxovi, není ani o období studené války. Snad je právě jen o tom čekání v Čechách, kde se nám nějak hůř daří prožít si svůj život pěkně a po svém. Jako bychom měli být odsouzeni k pouhému kopírování terénu a vyhovování čemusi. Místo Marx a Engels si každý může dosadit cokoli jiného nebo třeba i své vlastní jméno.
Jak to bylo s vámi?
Do školy jsem chodil. Aby máma nebyla nešťastná, že nemám maturitu, dokončil jsem dokonce střední školu, ačkoli mě nezajímala. Byl to ústupek, který pro mě byl tehdy přijatelný, protože jsem stejně nevěděl, co si počít, ale byly to jen ztracené roky. Měl jsem se stát odborníkem na opravy televizorů a televizních vysílačů. Člověk před sebou valí naději, ale na rozdíl od hovnivála se tahle kulička nezvětšuje. Naopak, tak dlouho ji obrušujeme, až zmizí.
Zbyl vám alespoň malý kousek.
Možná i zásluhou téhle písničky. Dokončil jsem ji, když mi bylo třiatřicet, najednou to bylo venku. Bylo velmi osvobozující si pěkně říct, že už jsem velký kluk a že mám nejvyšší čas přestat být ve vlivu svých Beatles a začít si žít.
To zní velmi osobně a závazně. Taková Vltava předtím nebývala. V rozhovorech se zaklínala vtipnými bonmoty, z nichž nebylo jasné, co se myslí vážně.
Ano, je to i o tom, přestat se bát poodhalit sám sebe. V minulosti jsem více obýval svůj vnitřní, opevněný svět, lpěl jsem na tom, aby nebylo vidět dovnitř, jako bych se bál usvědčení z hlouposti, jako kdyby měl někdo říct: Tento člověk není tak chytrý, jak se tváří. Ale mně už je to dneska jedno. Snad jsem přestal považovat inteligenci za až takovou hodnotu. Člověk si musí umět jednou přiznat, že v něčem není dokonalý, že už něco nestihne, na něčem mu přestane záležet. Ale zároveň že mu zbylo něco, co si naopak dobře ohlídá.
Říkáte "začít si žít". Jak jste na to šel?
Cítil jsem potřebu nějakého vitálního impulsu, měl jsem dojem, že se pohybuji pouhou setrvačností. Jako by nebylo rozdílu mezi dny. Tak jsem si vyjel do Peru, trochu se podívat.
Je nutné jezdit takhle daleko?
Potřeboval jsem se vypojit ze všech vazeb, tedy i z možnosti mluvit česky. Jazyk je kód, přes který se člověk naučí myslet mechanicky. Teprve tak po třech týdnech, kdy jsem nepoužíval mateřštinu a španělsky mluvil jako Tatar, začal jsem si něco konečně opravdu myslet. Dost jednoduché věci, žádný šum a zmatek. Cítil jsem, jak se zevnitř čistím, třeba jsem si pochválil, jak pěkně jsem vykonal velkou potřebu. Byla to prostě velká potřeba jet takhle daleko.
Je očistný proces znát už na desce Marx Engels Beatles?
Nevím. Většina textů má počátek daleko v minulosti. Některé skladby mám ve zrajícím sklepě více než rok a první poznámky k některým kouskům z poslední desky jsou starší deseti let, ale snad je to tam znát.
Nedokážete pracovat v zátahu, pod hrozbou uzávěrky?
To by nebylo přesné, prostě neumím vybudovat koncept, který bych pak s chladnou hlavou naplňoval. Více věřím intuici a citu -- nastražím čivu, kouzelnou hůlku, která verše a melodii proměří jako pod rentgenem, nechá uležet a po čase je změří znova. Vadné vyhodí a nemocnou kůstku nahradí zdravou. Texty, které projdou zkouškou času a neztratí kouzlo a lechtivou vibraci, jsou pravé, správné a lze na ně vsadit.
Sním, že blanokřídlý výtah přistál ke mně lodí/ a schody mi hodil/ a že potom vznes' se z místa v čistá nová místa/ a že sám budu lodí ... Vaše písničky na mne vrhají nazaměnitelnou atmosféru, labužnicky si v nich vychutnávám překvapivá podobná spojení, přesto mi, po pravdě řečeno, některé obrazy zůstávají dosti zamlžené.
Nerad říkám, o čem texty jsou. Věřím, že dokážou žít samy, bez mé asistence. Každý si na to může přicházet po svém. Když je něco dobře, už nikdy to nemůže být špatně. Tady se zachází s něčím, o čem se nemá moc mluvit. Je to jako seriózně odpovídat na otázku Kam na to chodíte, mistře, na ty nápady? Musím mít prostě radost, když si to přečtu. Říkal mi šéf jednoho vydavatelství: Já už vím, jak vy to děláte -- vy tam dáte slovo, které jako by tam páslo a pak za něj schválně dáte jiné, které zní podobně.
Některé své písničky označujete za bajky, hlavními hrdiny jsou zvířátka. Plyne nějaké ponaučení například z bajky Zajíc a koza, kde opakovaně zpíváte Když se zajíc zamiluje do kozy/ hrozně rád by sed' si na ni/ rád by se povozil?
Jde o prostý příběh nenaplněné touhy chlapa ve znamení zajíce, kterého to táhne k ženské ve znamení kozy. Když vidí, že jeho sexuální zájem není opětován, předstírá jakoby nic, a dělá, že jde na jetel. Tak to přece v životě chodí. Z toho se poučit nelze.
Kde se ve vás vzala ta zanícená vášeň pohrávat si s češtinou?
Jako kluk jsem hodně četl. Z těch knih si ale nepamatuju nic, neodvyprávím vám jedinou. Pouze jsem si jimi tak nějak hladil vnitřnosti. To se mi líbilo. Takže možná nějaké vzkazy zůstaly kdesi v podvědomí. Můj jazyk v písničkách je ale, myslím, spíš bazální, dětský, žádné těžkotonážní skrumáže. Hry s češtinou chce ale sama čeština.
Proč děláte melodie až na texty?
Jakmile je první hudba, pak se musí křížovkařit a vznikne pouhý roub. Texty musí být první, aby se vymezil prostor. Hudba už to pak nějak zvládne, je to absolutně pružná baletka, která se protáhne zavřenými dveřmi. Nejdříve text a pak se to zazpívá. Jste evidentní perfekcionalista.
Perfekce je na obtíž, je to zhoubná věc, lze ji vidět jako pečlivost a řádnost, nebo druhý výklad -- zakrývání nejistoty. Obojí je asi můj případ. Já každopádně věřím, že ve vytvořených věcech musí být řád -- jako ve vesmíru. A písnička je exaktní forma, proto je to někdy tak pracné, ten řád v ní chci mít. Věci se mohou nekonečně proměňovat, ale nesmí vznikat chaos. To se pozná.
Ačkoli Vltava hraje prostě písničky, dostala od novinářů už tolik žánrových nálepek ve snaze ji definovat, že nakonec i posluchač, který vás nezná, má ostych před jakýmsi nečitelným, přeintelektualizovaným tvarem.
Nemyslím, že na naše koncerty chodí nějaký zvláštní výběr lidí, je to pro všechny. Někdo vnímá obrazivost, někdo se baví rytmem, hudbou. Vážný problém má novinář, protože musí umět svůj pocit verbalizovat, a potřebuje vypadat jako člověk, který tomu rozumí. Ke konzumaci naší hudby však něco podobného rozhodně nutné není.
Kam odcházíte vy osobně ze světa muziky?
Baví mě hrát s divadlem Sklep, je to pro mne pěkné zpestření. Kromě toho pracuju jako reklamní textař.
Je v té práci poezie?
Reklama je účelová záležitost, její zduchovnění není možné. Trvalo mi ale určitou dobu, než jsem to pochopil. Prošel jsem dokonce romantickou fází záměny, kdy jsem si přál vytvářet jakousi etičtější reklamu, což byl velký omyl. Propasírovávat svou duši do prodeje sázkových tiketů přináší jen utrpení, s nímž jde ruku v ruce nekvalita, neboť se pak prodá méně sázenek. Dnes jsem v tomto ohledu normálním profesionálem.
Jaká je dnes atmosféra uvnitř divadla Sklep?
Jsem v divadle asi šest let a mám dojem, že Sklep je sice stále stejný, přesto ale už není tím, čím býval. Bublinky trošičku vyprchaly. V případě tohoto divadla je však vyčpělost okouzlujícím principem, a navíc je vedlejší. Podstatné je poselství Sklepa o nějakém obecném lidství, a to nemusí být nutně avantgardní nebo za všech okolností tvůrčí. Sklep by tu také nemusel být, nikoho to neživí a existuje proto, že jen tak chce. Nebýt Sklepa, zbyly by lidem jen oči pro pláč.
Je pravda, že název Vltava jste zvolili před patnácti lety proto, že se hlásíte k nejlepším tradicím české hudby a chcete se podívat do Japonska, kde mají Smetanu tak rádi?
Tohle jsme říkávali, ale není to pravda. Pravda je, že někdo řekl Hvězda, měl na mysli tehdejší rozhlasovou stanici, a tohle byla reakce, protože to taky nemá obsah, a navíc je to taky dostatečně blbé. Vůči novinářům jsem volil křečovitě vtipnou nebo jedovatou stylizaci, protože jsem se bál nejednoznačnosti výkladu toho, co bych myslel doopravdy upřímně.
Z toho jste měl opravdu strach?
Ano. Například mezi lidmi, které jsem potkal v Peru, funguje obdivuhodně přímá komunikace, tam se nikdo nezabývá tím, co jsi čím chtěl říct, ale co jsi řekl. Evropa je proštrikovaná pátráním po všech možných i nemožných výkladech. Neumím sypat moudra z rukávu a nehodlám skládat test ze spontaneity. Smířil jsem se s účelovostí. Noviny končí v koši, bude jiný článek. Robert Nebřenský skládá písničky. Nic lepšího z něj nedostanete.
Ačkoli pracujete pro reklamní agenturu, nečiší z vás to správné sebevědomí.
Já to slovo mám rád raději obráceně -- vědomí sebe. Vědět, jaký jsem. Agentury tento můj přístup tolerují.
Máte pocit, že se vám něco podařilo?
Naší skupině se podařila veliká věc. Máme svůj ostrov svobody, na kterém se líbí i jiným lidem.
Robert Nebřenský se do srdcí fanoušků divadla Sklep zapsal například výraznými kreacemi v představeních Mlýny, Mazaný Filip nebo jako nenapodobitelný konferenciér pravidelných Besídek.
Více než dvanáct let vystupuje jako zpěvák a kytarista se skupinou Vltava, kterou zásobuje i valnou většinou repertoáru. Přesto začala formace nahrávat svá pozoruhodná alba až v poslední době: Mládí i tak velkou lásku bere s humorem (1994), Šťastnej jako trám (1996), Marx Engels Beatles (1998).
MILAN TESAŘ