SBĚRATEL

"A kdy máme s fotografem přijít? V jedenáct?" zeptal jsem se po telefonu RAINERA KREISSLA, muže, který si dal k sedmdesátým narozeninám pěkný dárek: České republice daroval více než dvanáct set anatolských koberců, největší sbírku svého druhu na světě. Od té doby uběhlo sedm let a Rainer Kreissl si podobnou radost několikrát zopakoval. Koberce dostalo pod ochranu Náprstkovo muzeum. Když se před třemi lety otevírala asijská sbírka na Zbraslavi, Národní galerii věnoval dvaapadesát předmětů pocházejících především z Číny a Japonska, vše prvořadé kvality. O rok později -- k výročí svého prvního daru Národní galerii -- svoji "dárkovou kolekci" rozšířil o dalších sto třicet kusů. "Lepší to bude o něco dřív," navrhl Rainer Kreissl po chvilce přemýšlení. "Přijďte v deset. Abychom měli dost času."

Za Rainerem Kreisslem se musí jet do Mnichova. Je to sudetský Němec, ale kdyby ho osud netlačil ke zdi, možná by dodnes žil v Praze. Emigroval v roce 1963. Česky mluví skvěle, ani nepostřehnete náznak sudeťáckého šišlavého přízvuku, který bývá u nás s takovou oblibou parodován. Jenom občas mu z hlavy vypadne nějaké slovo.

Rainer Kreissl bydlí v klidné luxusní čtvrti se vzrostlou zelení. Moderní nájemní dům není na první pohled ničím výjimečný. Stoupáme do druhého poschodí. "Jste tady přesně," pochvaluje si. Na nedalekém kostele zvony odbíjejí desátou. Chci prohodit něco zdvořilostního, ale pohled, který se mi ode dveří nabízí, slova nepřipouští. Stometrový byt je prostoupen několika stovkami afrických dřevěných plastik. Na minimální ploše celé muzeum a kus dějin umění jednoho světadílu! Sochy vyzařují cosi nepopsatelného. I člověku uměním nezasaženému musí okamžitě dojít jejich nesmírná síla. Je to umění, o němž se nepochybuje: nejenom pro vynikající pojetí těch plastik, pro jejich úspornost, tvarovou surovost i eleganci zároveň, pro kouzelný výraz, ale hlavně proto, že původně jako umělecké dílo ani nebyly zamýšleny, vesměs sloužily k rituálním účelům. Rainer Kreissl mezi těmito sochami žije. Ale brzy už to bude jinak. Stejně jako anatolské koberce a ostatní věci daroval "z lásky ke své rodné zemi a v úctě ke své české babičce celému lidstvu pod ochranou českého národa", tak i tato nevídaná sbírka čítající přes šest set kusů přijde do Čech, do Prahy, kde bude nastálo od příštího roku vystavena v Belvederu. Přiznávám, že něco takového jsem ještě neviděl. Totiž viděl, ale ne takhle pohromadě a v jediném bytě, nýbrž ve vyhlášených muzejích, a spíše v menším množství. Nebo také v aukčních katalozích, takže spolehlivě vím, že za některé z těch soch by jistí sběratelé byli schopni dát hodně přes milión dolarů. "Z toho si nic nedělejte. Zatím ty sochy vidělo jenom málo lidí," uklidňuje mě největší mecenáš České republiky v oblasti umění. Už je mi jasné, proč chtěl Rainer Kreissl, dr. h. c. Univerzity Karlovy a od května nositel vyznamenání Za zásluhy I. stupně, abychom přijeli co nejdříve. Po sedmi hodinách vyprávění, které byly přerušeny jen obědem v nedaleké čínské restauraci, si uvědomuji, že jsem se potkal s mužem, jakých po zemi mnoho nechodí. Aby se dal postihnout jeho život celistvěji, potřebovali bychom mnoho dní a k ruce knihu, do níž by se všechny epizody života Rainera Kreissla vešly.

Jak to, že umíte tak dobře česky?

Moje maminka byla rozená Češka. Česky mě naučila ovšem babička Mařenka Tittelbachová, příbuzná toho malíře, ze Šanova u Rakovníka. Jinak tatínek byl Němec, ale mluvil i česky. Dřív to bylo jedno, jestli jste Čech nebo Němec. Neuvažovalo se tak. Ale nějaké rozdíly by se našly. U nás u Kreisslů byl větší pořádek než u českých příbuzných. Ti rádi tancovali a zpívali, pivíčkovali, to se mi líbilo, protože u nás to nebylo myslitelné. Tancovat? Až o pouti. Možná. Ale u českých zemědělců byl důvod ke slavení každou neděli, nemuselo se tam takhle makat pořád. U nás panovala přísnost.

Pěstoval se u Kreisslů nějaký silnější vztah k umění a kultuře?

Kdepak. Otec pěstoval chmel, při sklizni zaměstnával přes sto česáčů, a k tomu měl obchod s chmelem. Já tady mám ještě otcův obchodní deník, někdy za den dělal miliónové obraty. A teď je to zničené. Viděl jsem Zlatý potok u Žatce, kde byly kdysi nejlepší chmelnice. Místo nejdražšího chmele na světě se tam pěstuje kukuřice. Jinak nejen dobrý chmel, ale i výborné pivo bylo z Měcholup, proto bylo v Americe pojmenováno jedno pivo Michelob. Moje teta si vzala nějakého Taussiga ze Svojetína. Měl také obchod s chmelem. Byla to česko-německo-židovská rodina. Staré sestry Taussigovy tam měly obchod. Dokonce znaly Franze Kafku, který se s nimi stýkal, já ne -- v roce, kdy jsem se narodil, on zemřel. Ovšem tatínek kupoval chmel v Siřemi u Otly Kafkové, Franzovy sestry. Často u ní během prázdnin pobýval. Ale statek už neexistuje. Já jsem naposledy viděl Otlu v roce 1937. Sestry Taussigovy v Měcholupech zavraždili na židovském hřbitově. Bylo jim přes osmdesát let a musely si vykopat vlastní hrob.

Jak vaše rodina vnímala Hitlera?

Můj tatínek byl zemědělec a starý člen agrární strany. Z naší rodiny jsem byl vyloženě proti Hitlerovi od začátku já. Nenáviděl jsem ho. Člověk může mít rád jen to, co poznal. Já jsem poznal českou stranu, příbuzné, měl jsem je rád a cítil jsem se s nimi doma. Ovšem hospodářská situace nebyla dobrá, sami Češi si to pokazili. V roce 1918 byla částečně zkonfiskována německá půda. Češi dostali nejlepší pole, veliké statky, chmelnice. Naše vesnice byla celá německá a ve staré škole se tlačilo přes dvě stě dětí. Vedle v Hořovicích ale postavili palác pro dvacet českých dětí z celého okolí, víc jich nebylo. Nedivte se, že k něčemu došlo, Němci se nechovali úplně iracionálně, svoje důvody k nespokojenosti měli. V životě vyhraje nejsilnější, ale k tomu nestačí jenom síla, musí být k tomu ještě rozum a srdce. V Čechách se budou lidi muset zase naučit otevřít vedle hranic i srdce a hlavu. A nebát se cizinců, hlavně Němců, že všechen majetek bude v německých rukách. Prosím vás! V mém domě bydlí tři rodiny -- Japonci, Američani a Italové. Dneska už nikdo neví, co je v Německu německé. A Němcům je to jedno.

Nehrozil vaší rodině po válce odsun?

Když se Hitler dostal v Německu k moci, tatínek pomáhal židovským uprchlíkům dostat se přes hranice do Čech, odvážel je naším autem do Prahy. Pomohly nám české známé, takže jsme dostali potvrzení, že můžeme zůstat.

Musel jste tatínkovi pomáhat?

To víte, že musel. Česal jsem a sušil chmel. Ale nebavilo mě to. Byl jsem v tom po mamince, která ráda lajdačila, chtěla do města, však měla hezké nohy a kozičky -- učiněná krasavice. Já jsem pochopil, že z toho můžu mít taky zisk, tak jsem vždycky hekal, že mám bolesti, a tatínek, protože jsem byl jeho miláček, mě odvezl k našim příbuzným lékařům Krausovým do Prahy a máma tam hned zůstala. Měl jsem se dobře. Proto vím, kde byly nejlepší obchody, lahůdky, pamatuju se na první neón na Václavském náměstí. Najednou jsem viděl nahoře po pravé straně obrovského čápa a ten držel v zobáku miminko. Bylo to v noci, jako živé, a já jsem plakal, že se to dítě zabije. Ten obchod se jmenoval Prokop a Čáp. To jsou moje snad vůbec první vzpomínky na Prahu.

O čem jste snil jako dítě?

Obchod jsem nenáviděl. Chtěl jsem studovat umění. Ale kšeft byl kšeft, peníze peníze, umění se považovalo za nesmysl, tak jsem musel na obchodní akademii, kterou jsem dostudoval.

A kdy jste začal se sběratelstvím?

Jako malej kluk jsem sbíral porcelánové střepy. Když se něco rozbilo, dávalo se to na haldu, já jsem tam chodil a vyhrabával střepy. Bylo to dobrodružství, něco nebyčejně zajímavého. Měl jsem z toho radost. Teta Taussigová moje střepy uviděla a moc se jí líbily. Nabídla mi, jestli bych jí je neprodal. Málem se mi zastavilo srdce. Někdo mi dával peníze za věci, které byly považovány za bezcenné! Nevěděl jsem ani, kolik mám za ty střepy chtít peněz, ještě jsem nechodil do školy. Dala mi pět korun. Takovejch peněz! Teta si střepy potom nalepila na krabičku -- bylo to tak krásné, že to vešlo do módy, všechny ženské v okolí pak střepy nevyhazovaly, ale dělaly se z nich krásné krabičky. Pro mě to mělo tu nevýhodu, že nikde nebyly střepy a já si musel najít něco jiného. Střepy začaly žít svým životem. Byl to ten první krok. Zjistil jsem, že když člověk něčemu rozumí, získává náskok před ostatními. Já mám v knihovně přes čtyři tisíce knih jenom o umění.

Kolik jste jich asi četl?

Hodně. Ale nemusíte všechno číst, stačí, když víte, kde se dočtete, co potřebujete vědět. Teď už se věnuju jenom určitým směrům. Vytvořil jsem si cit spojený s instinktem. Je to magické, ale poznám, co je falešné a co pravé a co sloužilo opravdové víře a co bylo jenom jako dekorace a tudíž prázdné. Když jsem byl ředitelem aukční síně Weinmüller--Neumeister, denně tam nabízely spousty lidí umělecké předměty a já už zdálky musel poznat, co má cenu a co ne. Poznávat a rozumět starožitnostem jsem se učil sám. A troufám si tvrdit, že málokdo má takový široký přehled jako já. Dostal jsem sice Čestný doktorát od Univerzity Karlovy, ale předtím jsem musel napsat seznam odborných prací -- byl široký, od čínského porcelánu až po kdysi světově proslulý takzvaný pražský nábytek, u něhož jsem mimochodem zjistil, že nepocházel z Prahy, ale většinou z Oseku.

Proč jste emigroval až v roce 1963?

Donutily mě k tomu okolnosti. Byl jsem vedoucím Starožitností a soudním znalcem pro ústecký kraj. Chodila za mnou tajná policie, protože se u mě stavovali diplomaté, všude jsem měl štěnice. Požadovali, abych s nimi spolupracoval, ptali se mě, co po mně chtěli ti diplomaté, velvyslanci, musel jsem jim to dávat písemně. Navíc tlačili, abych jim podepsal spolupráci. Stal jsem se Švejkem, říkal jsem jim: "To není možné, soudruzi, že ke mně nemáte důvěru. Nikdy jsem vám nelhal. A najednou chcete po mně smlouvu. To je pro mě urážka." A oni mi odpověděli, že to moje místo je pro ně důležité a že mám úspěchy v práci, ale neměl bych si myslet, že můžu stát na vlastních nohách. Nechali mě s tím, abych si to rozmyslel, oni že se ozvou později. Pak zemřel můj strýček v Mnichově. Byly mezinárodní dohody, že když je smrt nebo nemoc, tak mohly děti k rodičům nebo za sourozenci do jiné, nepřátelské země. Fungovalo to přes Červený kříž. Tatínek odjel na pohřeb. Až když byl ve vlaku, řekl jsem mu, že bych se rád podíval do Západního Německa, jak to tam teď chodí. Poprosil jsem ho, ať to řekne mému bratranci Ottovi, který se vyznal. Tatínek to vyřídil Ottovi, ten šel na hlavní mnichovskou poštu a poslal telegram: "Komme sofort! Vater hat Herzinfarkt!" Podle mezinárodního práva jsem mohl do Německa. Tady se mě příslušní úředníci samozřejmě ptali, jestli se vrátím, že se mnou mají skvělé plány, že by se moje kariéra mohla vyvíjet slibně. "Přece neopustím republiku, když tady mám takových starožitností. Nesmysl! Nikam nechci! Když mě nechcete pustit, jeďte pro tatínka místo mě. Já jsem v Čechách doma, mně by se stýskalo." To je přesvědčilo. Hlavně ty starožitnosti, které měly obrovskou hodnotu. Už tehdy. Slíbili mi, že až se vrátím, budu si moci dát žádost o vystěhování a s sebou si budu moci vzít cokoliv, co budu chtít. V tom okamžiku jsem věděl, o co jim jde! Mohl jsem odjet na tři dny. Kontrolovali mě důkladně. Chodili za mnou kamarádi, ptali se, jak to se mnou bude, ale nic jsem neprozradil. Nebral jsem si s sebou vůbec nic, ani vysvědčení. Futro tašky tajně rozřízli, jestli jsem do něj neschoval nějaké doklady. Neschoval, život mi byl milejší.

S jakými pocity jste odcházel?

Odešel jsem nerad. Ale musel jsem, abych nemusel podepsat smlouvu s čertem. Raději jsem jim tady všechno nechal. Táta se vrátil, on byl český sedlák, nechtěl dožít život v Německu.

Nebylo vám věcí, které jste léta pracně shromažďoval, líto?

Ne. Jednou to stejně všechno musíme někde nechat. Já jsem o všechno přišel několikrát. V Děkově jsem se v roce 1946 dozvěděl, že mě chtějí zabít Svobodovci, protože jsem docílil toho, aby se nerabovaly německé statky. Byl jsem tajemníkem na místním národní výboru. Když se vysídlovali Němci, v našem sektoru to proběhlo hladce, žádné vraždy. Potom, co jsem dostal echo, že se na mě chystají, přihlásil jsem se dobrovolně do posledního odsunu. Naložili nás do vagónu, tlačenice, pláč, zoufalství, ale já jsem byl spokojený, protože jsem veděl, že se zachraňuju. Náš odsun měl jet na západ, ale nějakým nedopatřením skončil v Magdeburgu u Rusů. Tam byla nepředstavitelná bída. Chodil jsem načerno přes hranice pro jídlo. Na Hoře svatého Šebestiána mě načapali. Měl jsem u sebe rodinné šperky, ruksaky s jídlem jsem nechal ve křoví. Tvrdil jsem, že jsem v Německu pracoval za Hitlera na nucených pracích a vracel jsem se domů. Zlato mi major zabavil. Zůstal jsem v Čechách, protože jsem měl pořád ještě české občanství, jenom jsem musel zaplatit pokutu dvacet korun pro nedovolený přechod hranic a pak jít na vojnu. České občanství mám dodnes.

Jak začala vaše kariéra v Mnichově?

Nemusel jsem do emigrantského lágru. Schovávali mě, aby mě neunesli zpátky do Československa. Stěhoval jsem se z hotelu do hotelu, nikdo nesměl vědět, kde budu příště spát. Bylo to jako ve špionážním románu. Nejprve jsem psal články do novin. Měl jsem osm pseudonymů. Chtěl jsem ale do branže. Jednou jsem seděl v kavárně, psal jsem těsnopisem ty svoje články a se mnou seděl u stolu starší páreček. Slyšel jsem, že mluví takovým eggerlandským chebským dialektem. Napadlo mě, že je vyzkouším. S sebou jsem měl jeden obrázek, akvarel to byl, který jsem maloval a byla na něm Praha. Zabrali. Viděl jsem, jak se na obrázek pořád dívají. A pak se zeptali, jestli jsem taky "aus Böhmen" -- oni byli ze Žatce. Psaní nemělo cenu, nevynášelo, ale z něčeho jsem musel žít. Když jsem jim řekl, že bych zase rád do svého oboru, napadlo je, že by mi mohli pomoci. Znali ředitele největší zdejší pojišťovny a ten se zase znal s majitelem aukční síně Weinmüller--Neumeister. Napřed mě pozval ředitel pojišťovny do své vily, měl v ní plno starožitností, mezi nimi i hezké věci, zkoušel mě, aby zjistil, jak na tom jsem. Když viděl, že tomu rozumím, řekl o mně Neumeisterovi. Tak jsem byl k němu pozván a nabídl mi pětiměsíční zkoušku. Za týden mi řekl, že můžu zůstat natrvalo. Zůstal jsem patnáct let, stal jsem se ředitelem, potom jsem je zastupoval v Americe, v San Francisku a Los Angeles, ale to už na vlastních nohách. V San Francisku to bylo skvělé, měl jsem tam plno známých Čechů a Židů z Vídně a Prahy. Krásné město, příznivé ovzduší, jako doma. Bydlel jsem v dobré čtvrti, na Pacific Heights.

Vzpomenete si ještě, jak jste získal první anatolský koberec?

V Karlových Varech. Na Staré Louce ve výloze Starožitností ležel krásný koberec, byl nádherný, ale já jsem neměl peníze, bylo to v roce 1949, tenkrát jsem maloval porcelán v Březové. Starožitník Koudelka mi řekl, že když mu dám každý měsíc do konce roku padesát korun, můžu si ho okamžitě odnést. Byl červen. Neváhal jsem. V souvislosti s tím kobercem jsem začal uvažovat, proč je jiný než ostatní. Zkoumal jsem materiál, vazbu, vzor, pak jsem přišel na to, že je to anatolský koberec z osmnáctého století, což je na koberec velmi mnoho. Nevím, kde je mu konec, když jsem emigroval, zůstal v Praze. Ale byl skvostný. V šedesátých letech jsem začal jezdit do Turecka, Anatolie, když žádný turismus neexistoval. Chodil jsem do dílen, do domácností a po mešitách a začal jsem mít pověst podivína, který kupuje staré hadry. Později mi je začali sami nabízet a vozit až domů. Jednou jsem neměl dostatečnou hotovost, tak jsem zaplatil novým luxusním autem. Zajímaly mě koberce s nějakým obsahem, ne jenom staré a líbivé. Stáří nestačí, koberce musí mít duchovní základ. Šel jsem jenom po pravdě. A to se snažím ve všem, ve všech svých sbírkách.

Je pravda, že jste také hrával divadlo?

Jistě. Hrál jsem i v německém divadle Friedricha Schillera v Československu. Vždycky jen pár slov, já jsem se nerval o role, bylo mi to jedno, na rozdíl od ostatních herců jsem si z toho dělal legraci. S divadlem jsem jezdil po celé zemi a znal jsem brzy všechny zámky, kostely, památky, neexistuje městečko, které bych nenavštívil. Hráli jsme jednou v Teplicích. Přišel za mnou pán, který se představil jako vrchní šéf Antikvy, a že nutně potřebují někoho do zdejší pobočky. Informoval se na mě a všichni starožitníci mu prý říkali: "Kreissl je nejlepší, ten když přijde do Antikvy, tak nás vždycky přeřízne." To se tak mezi antikváři říká, když někdo uloví něco, čemu oni nerozumí a má to velkou cenu.

Měl jste někdy nějaký vlastní depozitář, kde byste si sbírky mohl ukládat?

Většinou jsem je měl v bytě. Musel jsem s nimi pracovat. Kvůli kobercům jsem si skoro zničil plíce, když jsem je tady na zemi čistil.

Na Zbraslavi je umístěn kromě jiných vašich skvostů také meč s vyrytým starým arabským nápisem připisovaný Proroku Mohamedovi a ten jste Národní galerii propůjčil. Kde jste ho objevil?

To je tajné. Ale když jsem ho uviděl, bylo mi hned jasné, že jde o něco výjimečného, tušil jsem to, i když se mi lidé smáli. Něco to vyzařovalo. Nade mnou bydlel bývalý primátor Tebrisu -- jednoho perského města -- nesmírně vzdělaný člověk, aristokrat -- seyd, prapotomek Proroka Mohameda. Když došlo v Iránu k převratu, utekl a koupil si nade mnou byt. Jednou u mě seděl, tak jsem chtěl vědět, jestli zná starou arabštinu: "Samozřejmě, měl jsem největší sbírku inkunábulů. Ale proč?" Ukázal jsem mu meč, který jsem měl dobře schovaný, ale ne před zloději, nýbrž aby se mi lidi nesmáli, že si držím takový kus starého železa. Vytáhl zlatý zapalovač, zapálil svíčku, byl celý bledý. Co to je? "To nemůžu. Jenom když mi řeknete, jak jste ho získal." Řekl jsem, jak se mi to povedlo. "V naší víře jste svatý člověk. Je historicky dokázané, že Prorok Mohamed věnoval synovci, který si pak vzal jeho dceru za manželku, jeden meč, aby s ním hájil Mekku a víru. O tom se ví jenom písemně, že existoval. A toto je ten meč. A vy jste ho objevil." A teď visí na Zbraslavi. Kdyby visel někde jinde, kdybych ho daroval -- řekněme do Istanbulu -- tak se to stane poutním místem. Dostal jsem islámské jméno Abdurrahman-Sluha Boha, je to čestný titul. Chtěli na mně vědět, co bude s mečem, až tady nebudu. Odpověděl jsem, že ten meč bude vždycky se mnou. Nabídli mi tedy, že bych se mohl nechat pochovat u nich v Istanbulu. Řekl jsem: "Dobrá, když mě necháte pochovat v Modré mešitě nebo Hágii Sofii." A jejich hodnostář jenom odtušil, že co si přeje Abdurrahman, je přání Boha.

Co jste si o tom myslel?

Nic mimořádného. Jsme všichni z jednoho těsta, i když mám určitě jiný vztah k věcem, než bývá běžné, ale proto také vím, že nám nic nepatří a pouze je nám to osudem propůjčeno na určitou dobu.

Věnoval jste se převážně umění Orientu -- jak jste našel vztah k umění africkému?

Až v Mnichově. Byl tady obchod, který nakupoval v Číně i v Africe. Jednou v sobotu jsem tam ve výloze uviděl krásnou modrou porcelánovou čínskou vázu. To je přece čtrnácté století! Chtěl jsem ji. Jenže bylo zavřeno. V pondělí ráno jsem byl hned první v krámu a ptám se po váze a po ceně. Peníze jsem sice neměl, ale sehnal bych je. Prodavačka mi ovšem říká, že je to stejně k ničemu, protože v sobotu dopoledne si vázu už vyhlédl jeden pán. Unikát za dva tisíce marek! Přitom už tehdy mohla stát milióny. To mohl být kšeft! Pak vybalili africké umění. Majitel tomu rozuměl, tak jsem jim to pomáhal třídit. A jak jsem bral do ruky ty černé sošky a masky, měl jsem pocit čehosi silného, co jsem pokládal za výzvu a tak jsem ji následoval.

Proč jste se rozhodl všechny ty věci, které jste léta získával a prožil s nimi kus života, darovat Česku?

Tam jsem se narodil a jsem tam doma. A kam bych to jinam dal? Tady mi to někteří lidé vyčítají, že dávám moje věci do Prahy: "Ty jsi se zbláznil! Oni tě tam zfackovali, vzali ti všechno, tak proč to děláš?" Odpověděl jsem, že jsem měl mámu, která mě taky zfackovala, ale pořád to bude moje máma, i kdyby mě zfackovala tisíckrát, nic se na tom nezmění. Prahu nikdy nepřestanu milovat. Jednou jsem v ní byl jako kluk s maminkou v sobotu o velikonocích, byli jsme na Hradě, slyšeli zvony, to byl neuvěřitelně působivý řev. Ale teď je Praha tichá, protože je Hitler sebral na kanóny. Praha bez zvonů není Praha -- musí cinkat, patří to k ní. Tak jsem si myslel, že prodám sbírku afrických soch a koupím zvony. Zvony pro Prahu -- zvony pro mír. Mám tady známé a ti pro ten plán hořeli. V roce 1999 mě navštívil Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie, a ten, když sochy viděl, řekl: "Zvony budou, muzea můžeme postavit, ale to, co tady máte vy, a rozprodá se, to už pak bude navždy pryč." Něco na tom bylo. Přistoupil jsem okamžitě na Knížákovu myšlenku, ale nevědělo se přesně, kam by sbírka v Národní galerii přišla, načež došlo k tomu, že jsem souhlasil s tím, že africké plastiky půjdou na Pražský Hrad, do Belvederu, kde bude stálá expozice.

Udělalo vám radost vyznamenání od prezidenta Havla?

Samozřejmě je to hezký, když kluk z venkova dostane metál. Od Univerzity Karlovy jsem dostal Zlatou medaili ještě před čestným doktorátem. Princ Charles má jenom stříbrnou. Já si vyznamenání vážím, ale nikdy jsem je nepřeceňoval, natolik dobře zase znám život. Nechlubím se s nimi -- smysl má jen samotný dobrý čin. Dokonce jsem měl dostat německé státní vyznamenání. Mnichovský primátor ale po mně chtěl, abych jim napsal, na kolik by asi přišly v markách všechny věci, které jsem věnoval veřejnosti. To se mi nelíbilo. Nedaroval jsem kapitalistické hodnoty, věnoval jsem na památku umělecké věci. Poděkoval jsem. Takové vyznamenání jsem nechtěl!

Co pro vás znamenají peníze?

Člověk je potřebuje jako vzduch. Když nemáte peníze, nemáte chleba. A když nemáte chleba, nemůžete žít. No a bez práce nejsou koláče. Peníze jsou nutné, abyste si mohl zařídit život tak, jak vám vyhovuje. Nemusíte být nutně milionářem. Znal jsem se s Peterem Siemensem, šéfem firmy. V San Francisku na zasedání největších průmyslníků mě Siemensovi pozvali na snídani do hotelu, kde jsme potkali nějakého pána v modrých džínách. Rockefeller. Hned mě s ním Siemensovi seznámili a Rockefeller řekl: "Pane Kreissle, věřte mi, jsem opravdu chudý člověk." Byl zvyklý, že po něm chtěli peníze, jen se někde objevil. Ale když slyšel od Siemense, že sám rád rozdávám, viditelně se mu ulevilo. Byl to chudák člověk. Nikdo se s ním nebavil "jen tak".

Je něco, co vám spolehlivě udělá radost?

Když něco objevím. Nemusím to přímo vlastnit. Mám radost, že jsem objevil něco krásného, čeho by si jinak lidi nevšimli. Mám radost, že já jsem to poznal, kdežto druzí byli v tomto ohledu slepí. Ale tak to má být. Kdysi jsem četl, že kdyby každá kočka měla křídla, nebyl by ve vzduchu jediný vrabec. Jinými slovy: kdyby se každému mohlo splnit to, co si přeje, kdopak by ještě chtěl něčeho dosáhnout? Na to by naše civilizace zašla.

 

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz