IVETA KOVÁČOVÁ
Možná ji znáte z obrazovky České televize. Romská hlasatelka Iveta Kováčová (35) je kromě Raye Korantenga z Novy a Ondřeje Gini ze zpravodajství ČT 1 pro českého televizního diváka další připomínkou toho, že mluvit na konci 20. století o bílých Čechách je přinejmenším zavádějící. Pro bílé diváky je Iveta Kováčová příležitostí vypořádat se s rasovými předsudky, pro některé snědé diváky naopak důkazem, že barva kůže už dnes v Čechách přece jen nehraje až tak velkou roli.
Pocházím ze Žatce a mám spoustu sourozenců. Naše rodina zahrnuje široké spektrum osudů od lidí, co zůstali na úplném společenském dně, až třeba po mně (i když je otázka, jestli právě já stojím na nějakém společenském vrcholu). Každý člověk v životě potká někoho, kdo ho někam postrčí. Rozhodující přitom může být i úplná maličkost, detail. Mě takhle "postrčila" jedna moje bílá kamarádka. Bydleli jsme v baráčku bez koupelny a máma nás drhla ve škopíčku. Bílá kamarádka měla doma koupelnu a díky ní jsem poznala, jaký je to pocit, ležet v horké vodě s voňavou pěnou. Takovéhle maličkosti mě postupně nasměrovaly k životu, který žiju dneska.
Od dětství jsem moc ráda zpívala. Nejdřív jen tak doma, pak jsme na střední pedagogické škole s kamarádkou skládaly své vlastní písničky a kromě našeho oblíbence Jiřího Schelingera zpívaly i cikánské písničky. Říkám "cikánské", protože na tomhle slovním spojení nevidím nic urážlivého a vím, že ne každý bílý Čech ho používá ve zlém. A taky jsem si zvykla. Náš romský výraz "gadžo" pro Čechy taky není urážka. My jsme prostě Romové, podle vás některých i Cikáni, a vy zase Češi, pro nás gadžové.
Někdy v roce 1986 jsem vyhrála celostátní soutěž začínajících zpěváků v Jihlavě. To už jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole. A jednou zazvonil ve školce telefon a Václav Neckář mi nabídl, abych s ním zkusila zpívat. Asi si mne všiml v té Jihlavě. Nějakou dobu jsem pak jezdila jako host s jeho kapelou Bacily, později jsem zkoušela se skupinou 5P Luboše Pospíšila. Vystupovala jsem s Janem "Saharou" Hedlem a se skupinou GBS Pavla Vítka a Yvetty Blanarovičové. Nejdéle jsem ale zpívala jazz se skupinou Naima a splnila si tak jeden ze svých malých jazzových snů.
Postupem času se ale bohužel ukázalo, že muzika se s učitelstvím moc nesnáší. Z koncertů jsem se vracela třeba ve tři ráno a v pět už jsem zase musela vstávat do práce, což bylo hrozně vyčerpávající. A hlídat děti dá člověku zabrat, protože do toho musíte dát všechno. Nakonec mi proto nezbylo než utéct od té krásné práce ke zpívání. Na konzervatoři jsem vystudovala pop-zpěv, učila mě Naďa Urbánková, Eva Svobodová a Jaroslava Bernardová.
Když jsem pak otěhotněla, vypukla v Čechách móda muzikálů. Mnoho mých kamarádek z konzervatoře v nich zpívalo a mně bylo trochu líto, že nemůžu taky. Tři roky jsem poctivě a ráda seděla doma na mateřské. Pak už byl čas začít si hledat nějakou práci, ale věděla jsem, že to musí být něco velkého, něco, co mi bude opravdu stát za to, abych od syna odešla. Trhání od dítěte je totiž vždycky hrozně těžké.
Měla jsem štěstí -- v muzikálu Hair jsme nejdřív dostala roli Leaty. A pak jsem šla na konkurs na roli rybářky z muzikálu Daniela Landy Krysař. O tuhle roli jsem hrozně stála, i když jsem věděla, že na ni nejspíš fyzicky nemám, protože jsem tmavá a malá. Někdy se mi ale podaří celá se vnitřně zmobilizovat a to pak mám pocit, že mě nemůže nic porazit. Takhle jsem se vyzbrojila na konkurs a na druhý pokus to nakonec vyšlo.
V roli rybářky jsem v Krysaři alternovala Hanku Křížkovou, občas mne tam můžete vidět dodnes. Vím, že autor Krysaře Dan Landa je považován za rasistu a za člověka, který tu kdysi s kapelou Orlík rozjel skinheadské hnutí. Slyšela jsem i o jeho údajných protiromských názorech. Jenže on je to spíš takový čistý, příjemný a sympatický kluk, ze kterého na mě úplně sálá teplíčko. Taky jsem v novinách četla některé kritiky na Krysaře, že prý je to skrytě rasistický a xenofobní muzikál s dvojsmyslnými texty. Ale když člověk chce, dají se podobné souvislosti najít ve všem. Já se v Landově divadle s rasismem nesetkala ani náznakem.
Lidi mě už začínají z televize znát. Někdy je to příjemné -- přišel mi třeba pohled od nějakého pána, že mi drží palce, děkuje mi. Nemám ale moc ráda, když na mne diváci nějak reagují na ulici, protože vlastně nevím, co si s jejich zájmem počít. V takových chvílích se jen tak rozpačitě usmívám, klopím oči a koukám co nejrychleji zmizet. Na první pohled sice rozhodně nevypadám jako trémistka, ale asi se trochu stydím. Když mě na ulici zastavují cizí lidi, připadám si tak trochu jako sousto předhozené televizí veřejnosti.
Nevěřím, že by se díky mně mnoho Čechů dokázalo zbavit svých protiromským předsudků. Snad to má šanci zabrat u lidí, kteří ještě nejsou negativně nastaveni po nějakých špatných zkušenostech z minula, ale co ti ostatní? Já se taky vždycky bála černochů -- byli tmavší než já, nic jsem o nich nevěděla ... Předsudků se zbavíte, jen když ty "jiné" nějak blíž poznáte, když s nimi mluvíte, když se jich dotknete a překonáte svoje vnitřní bariéry. Je ale otázka, jestli se tohle dá zprostředkovat přes televizi. Byla bych ráda, kdyby to fungovalo a kdybych Čechy nějak ovlivnila. Občas si představuji, co vyprávějí bílí rodiče svým dětem, když se objevím na obrazovce. Jestli třeba říkají: "Ta paní je jen víc opálená ..."
Nevím, jestli jsem se pro ostatní Romy stala nějakým symbolem toho, kam až se dá jít, o co usilovat a jak žít. Vlastně vůbec netuším, jak na mou tvář v televizi reagují. Moje vlastní rodina je samozřejmě tím, co se mi povedlo, nadšená -- naši moje účinkování na obrazovce berou jako ten největší úspěch, kterého může Rom dosáhnout. A kupodivu to tak asi vnímá i mnoho bílých Čechů z mého okolí. Já sama to ale vidím trochu jinak. V televizi mám jistotu, o kterou se můžu opřít, a nádhernou práci, kterou chci odvádět, jak nejlíp dokážu. Své poslání ale vidím spíš v muzice. Zpívání je pro mne mnohem podstatnější a důležitější než pět minut televizní slávy.
Zaznamenal IVAN BREZINA
zdroj: časopis Reflex