ĎÁBEL SI RÁD BERE PODOBU ŠAŠKA
HELENA HEJČOVÁ
Foto PETR JEDINÁK
Dělat rozhovor s VLADIMÍREM KÖRNEREM (60) má své kladné i záporné stránky. Když se s ním potkáte po deseti letech, můžete klidně navázat nit hovoru tam, kde jste skončili. Nemění názory, témata ani vás nezaskočí tím, že by se z něj snad stal optimista.
K šedesátinám jste si nadělil dva filmy. Koncem října má premiéru Kuře melancholik, jehož scénář jste napsal s režisérem Jaroslavem Brabcem podle námětu J. Šlejhara. Druhý, Pramen života-Der Lebensborn podle vašeho námětu v režii Milana Cieslara, uvidí diváci v lednu. Původně jste ale měl dělat Pramen života s Karlem Kachyňou ...?
Scénář se Karlu Kachyňovi velmi líbil, téma mu bylo blízké. Šli jsme s ním do pražské televize, kde nás ale dramaturgyně okamžitě vyrazily. Pak se k tomu scénáři dostal Milan Cieslar a vzal to za svou osudovou záležitost. Věnovali jsme práci na budoucím filmu skoro tři roky života. Stále jsme ještě upravovali scénář, a přesto největší změny přišly samy až při natáčení. V jeho průběhu se snad spojily jakési vyšší síly. Třeba velmi důležité záběry na zamrzlém rybníce -- nikdo nevěřil, že bude led, když jsme to potřebovali. Sotva přijel štáb do Žinkov, kde většina filmu vznikala, začalo mrznout a napadl sníh. Dotočili, přišla obleva. Nebo exteriéry pod Králickým Sněžníkem v Květné, to je taková samota. Normálně se nemotám do filmu, ale tentokrát říkám: Milane, prosím tě, udělej ještě jednu klapku, něco se děje. A najednou začaly padat ze stromů květy. Z ničeho nic, úplně na závěr filmu. Dotočilo se -- a konec. Nebo záběr na hřbitově v Losinách. Sledoval jsem, jak šroubují náhrobní kámen na hrob maminky hlavní hrdinky -- Gretky Weiserové. A místní lidé říkají: Ale ta už leží přece tamhle! Skutečně v rohu hřbitova byl náhrobní kámen rodiny Weiserových. Takových "náhod" byla spousta. Kupříkladu hlavní dívčí postava příběhu Gretka je vybrána pro "akci Lebensborn" mimo jiné i proto, že má stejný horoskop jako Himmler. Později jsme zjistili, že její herecká představitelka je narozená ve stejný den jako on. Koukali jsme jako blázni.
Nakolik jsou situace a události, které příběh popisuje, historicky věrné?
Šlo tehdy skutečně o Himmlerův projekt pro vyšlechtění nordické rasy. Vycházel z toho, že není rozhodující národnost, ale rasa. Pro mě je tenhle motiv spojen se zážitky z mládí. Za války jsme s rodiči bydleli v Uhřičicích u Kojetína na Hané. Do vsi tehdy přijely takové stříbrné autobusy s pojízdnými rentgeny a pod záminkou prevence tuberkulózy se "třídila rasa". Hitler ve svých Nočních monolozích jednou řekl, že v říši je jedna "rasově úrodná" oblast, kterou zná. Ta že je "severně od Brna a jižně od Olomouce". Čili myslel Hanou. Zajímavé bylo, že Hanáky se ani on neodvážil prohlásit za Němce. Podle mě vlastně zabránili rozdělení republiky podle osy Breslau, Brno, Vídeň. Jinak by zůstaly jen lokální "folkloristické" ostrůvky a ty by postupně zanikly samy o sobě. Pamatuji si, jak mě ty rentgeny jako děcko fascinovaly. Viděl jsem poprvé kostry místo lidí. Děti se třídily na nežádoucí, žádoucí a velmi žádoucí. Já bohužel dostal tu třetí nálepku. Když jsem přišel domů, měli naši strašný vztek. Předtím museli utéct před Němci ze Sudet. Kdyby válka skončila jinak, Bůh ví, jaký osud by takto vybrané děti čekal.
Říká se, že zážitky z dětství jsou pro další vývoj člověka rozhodující. Přehlédneme-li vaši tvorbu a váš příslovečný "dějinný pesimismus", asi vás válka a smrt otce hodně poznamenaly.
Jednoznačně. Otec paradoxně padl 7. května 1945. Válka byla pro mne všudypřítomná. Je hloupé, že v šedesáti lidé většinou vzpomínají na svůj zpackaný život a neradi se dívají dopředu. Tam je jediná perspektiva -- a to je smrt. Na tu se má každý připravit.
Jaký další námět nosíte v hlavě?
Pro mě je teď již každý film poslední. Stará puška vystřelila. Budu rád, když film Pramen života jakž takž projde. Projektů jsem měl hodně, ale po propuštění z Barrandova přišlo dalších deset let pauzy. Pro mne nic nového. To jsem už jednou zažil v sedmdesátých letech.
Který z vašich realizovaných scénářů se nejvíc blížil vaší představě?
Je to vlastně pořád jeden film. A jeden příběh. Sám sebe nemůžu soudit. Třeba se Sequensem jsme dělali Deváté jméno, ten film propadl, tenkrát jsme byli úplně mimo hlavní proud. Začínala "nová vlna" a nás kritika úplně rozdupala. Myslím, že tady bude soudcem čas. Já film vidím, když ho píšu. Pro mě je to hotová věc. Pak se snažím pomoci, aby ten druhý -- filmový -- tvar byl co nejblíž látce. Proto jsem třeba u Pramene života klidně opustil svoji prapůvodní verzi a držel se režiséra.
Podobně jste spolupracoval s Františkem Vláčilem?
Pokud nás nechali. Takhle jsem dělal s Vláčilem i Lutherem. Ovšem jsou režiséři, kteří si říct nedají, kteří autora odmítají a myslí si, že tvoří zcela svůj film. Pak za výsledek neručím.
Jste pokládán za autora jednoho tématu. Jedinec jako oběť dějin, jedinec a moc, integrita osobnosti v chaosu událostí a hodnot ...
Člověk má zůstat takový, jaký je. Čili se nesmí přidat k žádné ideologii, k žádnému hnutí, k ničemu. Má zůstat především věrný sám sobě. To je moje téma.
Ale víra je také ideologie, ne?
Víra je poselství. Naděje na spásu, na milosrdenství. Jako bylo původní křesťanství.
Jak si uchovat vnitřní integritu uprostřed zmatení hodnot?
Recept na to nemám. Možná ho má každý v sobě, ale nesmí se vyslovit nahlas, nesmí se pojmenovat. Je to prostě svědomí nebo Bůh nebo něco takového. Vnitřní korektiv, podle něhož se člověk rozhoduje.
Takovou tragickou postavou dějin stále nucenou k osudovým rozhodnutím je právě humanista a lékař Ján Jesenius, jehož osud jste zpracoval v seriálu Lekár umierajúceho času.
To byl mimochodem po sedmdesátých letech můj návrat na Barrandov, v zakázce pro Slovensko. Jinak nebyla tehdy šance. Mohl jsem vlastně dělat jen strašně málo českých filmů. V šedesátém osmém a devátém s Vláčilem, pak pauza, pak v Polsku tři koprodukční filmy a na Slovensku tři celovečerní.
Jak si to vysvětlujete?
Ať se měnili ředitelé, ať se měnily režimy, vždycky se objevilo něco, co vadilo. Možná to vždycky nešlo ani úplně "svrchu", ale od těch různých grafomanů umírajících na poušti, kteří zahlédli vodu, a vědí, že se jí nenapijou. Proto mě možná taky oddělili od Vláčila.
Zavedl jste už diváky a čtenáře do 10. století (Smrt sv. Vojtěcha), do 13. století (Písečná kosa, Údolí včel), do 17. století (Psí kůže), do 19. století (Post bellum 1866, Život za podpis, Oklamaný). Naše století ale u vás končí těsně po válce. Nezajímá vás současnost?
Současností jsem kdysi začínal. První film, Tichá zimní hora, byl zastaven ve výrobě. Šlo o příběh mladé manželské dvojice, která žije v horách. Tehdy byl právě instalovaný ředitel Poledňák a projekt hned zadávil. I s dalšími náměty byly neuvěřitelné problémy. Takže mě zaháněli stále dál do minulosti. Vyjádřit se k současnosti je ovšem možné i přes středověk.
Věříte v poučení lidstva dějinami?
Vezměte si zjevení sv. Jana. Zbylí lidé nebyli poučeni. Poučením je vždycky jenom úder. Například válka nebo přírodní katastrofa. Teď myslím, že zase přijde "moje doba" jako při každém soumraku epochy nebo politického režimu. Třeba před rokem 1989, najednou mi šel jeden film za druhým. A v letech 1968, 1969. Teď mám taky dojem, že je něco opět ve vzduchu.
Máte na mysli konec epochy, nebo režimu?
Nejsem jasnovidec, ale něco se mele. Tady, v našich končinách, to však zase budou jenom trapnosti. Nic osudového. Ďábel si rád bere podobu šaška.
Proč nás tak podceňujete, že nám nedopřejete ani pořádnou katarzi?
Ďáblův projev je právě jak pimprlový divadlo. Tam, kde přijde v dějinách fraška, je konec. Kde je ještě patos, tam je šance k obětem a činům.
Jak vypadá 20. století očima Vladimíra Körnera?
Naše století začalo a skončilo balkánskými válkami. Jsou krajiny vybrané pro válku, země kamene. Války začínají v horách. Pak sejdou do údolí a měst. Balkánské války, to byla ouvertura velkých krizí. Ruská revoluce, fašismus a podobně. Takže tento konec století je taky ouverturou věcí dalších. Jsem v tom ohledu velmi skeptický. První tisíciletí před Kristem vládl anticko-řecký ideál. Odehrávalo se hlavně kolem Středozemního moře a skončilo rozpadem Říše římské. Nastalo tisíc let stěhování národů. Naše tisíciletí se odehrávalo hlavně kolem Atlantského oceánu. Taky z toho vznikla obrovská říše. Jako byla Říše římská, vznikla teď mocnost toužící po globalizaci světa. Nevím, co tuhle říši zničí, možná to bude velmi brzo. Další tisíciletí bude patřit silám kolem Tichého oceánu. Tam bude nové středisko světa. Austrálie, Indonésie, Čína? Atlantická kultura, křesťanský ideál, to všechno s tímto stoletím a tisíciletím mizí.
Zase váš skepticismus ...
Kdepak. To je kolo dějin. A my musíme jen napomáhat tomu, aby se to kolo hnulo. Čili pomáhat do hrobu vlastní civilizaci.
Můžete se vyjádřit konkrétněji?
Jak padla Říše římská? Že se moudří a slušní lidé distancovali, že s tím nešli, nebojovali za Řím. Stali se z nich poustevníci, utekli do hor nebo například do Irska, kam přinesli křesťanství, a říši ponechali jejímu osudu. Ta pak zanikla všobecným rozvratem mravním i hospodářským. Rozvrat se už děje. Připravují si ho sama obrovská nadnárodní seskupení pomocí mediální, technické a hospodářské globalizace. Takové street party, rockové festivaly a podobné masové orgie, to je vlastně cílevědomá příprava k hromadnému vraždění.
Máte představu, jak se globalizaci světa bránit?
Odmítnout to. Nepřidat se za žádnou cenu k jejich trendu. Jediná poslední síla slušných lidí je mlčení moře.
Jaký čeká "atlantickou říši" podle vaší možné sci-fi konec?
Přesně nevím. Pomalý vnitřní rozklad, ale příčin bude víc. Jako ve starém Římě. Možná si přisadí i příroda. Ta si ráda přisazuje, když jsou lidi v nouzi. Mně se příčí vyjadřovat se tak brzy k tragédii v Turecku, ale tyto pohromy jsou ouverturou k něčemu. Může to tuto zemi hodit do militantního muslimského světa. A to bude hrozně nebezpečná síla. Bída a zoufalství přinášejí obrovský fundamentalismus. Myslím také, že v nadcházejícím tisíciletí dojde k dalšímu stěhování národů. Druhá polovina dvacátého století se držela celkem v rovnováze, teď jedna mocnost -- ruská říše -- padla. Svět se dává do pohybu. Nebezpečí vidím z Ruska. Buď nalákají někoho na sebe tím, že ponechají Evropu natolik bez surovin, že nezbude než expanze. Nebo přijde cílený rozpad. To, co se stalo v Jugoslávii. Nikdo neví, co způsobilo stěhování národů na začátku našeho tisíciletí. Jestli to byl hlad. Ale národy se tlačily na sebe a jeden hnal před sebou druhý. Když se dá třeba Ukrajina do pohybu, může se stát, že se přes Evropu přelijí celé armády banditů. Stane se to, co jsme zažili na Moravě v roce pětačtyřicet s 2. ukrajinským frontem Malinovského, příchod drancovací armády.
V průběhu celé své autorské dráhy se vracíte k tématu střetu českého a německého živlu? Adelheid, Písečná kosa, Zánik samoty Berhof ...
Zase zkušenosti mého mládí. My jsme se po otcově smrti vrátili na severní Moravu, odkud rodiče pocházeli. Poražený německý živel byl podle mě také obětí války. A oběti války jsou si mnohem bližší než vítězové. Proto jsem se nikdy nezúčastnil nějakého jásání. Tehdy se moc slavilo, ale já jsem důvod ke slavení neměl. Proto jsem šel například do skautu, i když na nás malí "sokolové" řvali, že jsme hitlerjugendi.
Kde jsou podle vás hranice mezi vírou a náboženským fanatismem, který je jednou z příčin většiny krizí a válek dnešního světa?
Bez víry se žít nedá. Ty hranice už dávno dává křesťanství. První zásada křesťanství je milosrdenství, soucit. To všechno násilí a výboje vylučuje. Jsem bytostný katolík, proto jsem byl třeba šokovaný, když se představitelé naší katolické církve přidávali k požadavkům bombardování. Pro mě to bylo neuvěřitelné zklamání: pumy padaly také na početné katolíky v Novém Sadu!
Ale i ve jménu katolické víry bylo v historii hodně mrtvých. Myslíte si, že katolicismus není v žádném ohledu fundamentalistický?
Už dávno ne. Jako princip ne, nikdy by však neměl přisluhovat světské moci.
Kým se cítíte být víc? Spisovatelem, nebo scenáristou?
Byl jsem vyučený jako scenárista, takže asi scenáristou. Jenom vždycky, když měl scénář problémy, napsal jsem z toho knížku. Taky mě spisovatelé nikdy mezi sebe moc nepřijali. Byl jsem třeba jedním ze zakládajících členů obnoveného Penklubu. Teď už tam nejsem. Stejně tak jsem odmítl členství ve Filmové akademii. Sedět u jednoho stolu s privatizátory Barrandova prostě nejde.
Proč vás jako autora tolik lákají dětské a ženské postavy? Vždyť ty většinou jsou jen oběťmi historických okolností.
Každý dobrý spisovatel se pozná podle toho, jak píše ženské postavy. Ta hemingwayovská mužská literatura se mi zdá plochá tíhnutím ke schematismu a takovému tomu "kovbojskému" vyjádření.
Tomu, co říkáte, ale protiřečí vaše záliba ve válečných časech. Od křižáckých válek přes prusko-rakouskou válku, první světovou válku, druhou světovou válku ... To snad není "mužské téma"?
Já ale nahlížím válku očima oběti. Smrt na bojišti je v podstatě věc rychlá, ale to, co doznívá, jizvy na duši, to má mnohem delší trvání. A to se nejvíc týká pozůstalých žen a dětí.
Takže mocní a silní hrdinové, iniciátoři dějů a tvůrci dějin vás nezajímají?
Tak především -- dějiny jsou od toho, aby se falšovaly. To je sice bonmot, ale ti takzvaní velcí politici jsou většinou mostra nebo ubožáci. Když vezmeme Nerona, to byl špatný básník a pěvec, Hitler špatný malíř. Stalin psal tajně dokonce básně -- čili žádní dobří umělci by se nemohli dát na politiku.
Vy si často stěžujete na nepřízeň doby, nepravost společenských poměrů, mravní úpadek, nespravedlnosti. Proč byste se tedy nepokusil to změnit jako politik?
Spisovatel má být nepřítel jakékoli moci a jakéhokoli státu. Má být tím, kdo kazí a zpochybňuje cestu k šťastným zítřkům.
Jistě vám neuniklo, že jste v zasvěcených kruzích považován za jakéhosi profesionálního kverulanta. Myslíte, že pesimismus a skepse, které prostupují vaše dílo (a taky rozhovory), jsou obrazem vaší povahy, nebo spíše programovým burcováním z mravní letargie?
Ale to ne. Vždyť já začal úplně nevinně lyrickými příběhy. Vždycky tam však něco vadilo. Do tohoto "opozičního" postoje jsem byl víceméně zahnán. Jenomže na to bohužel doplácím velkými prolukami. To nebyla jen sedmdesátá léta. Člověk si tehdy říkal, že možná zase přijde něco jako šedesátá léta a že to, co jsme napsali, se bude moci realizovat. Potom ale přišel osmdesátý devátý, Listopad, a to byl konec všech nadějí. Pro mě určitě.
Proč?
Ten úder byl okamžitý. Byl jsem jeden z prvních, co byli propuštěni z Barrandova.
Tehdy, na začátku devadesátých let, ale byly propuštěny z Barrandova stovky dalších lidí.
Ano, ale když někdo vyhazuje scenáristy, je jasné, že už nechce dělat filmy. Současně mi zlikvidovali ve Spisovateli knihu Písečná kosa, kterou jsem dělal dvacet let a která už byla v sazbě. Prostě přišli nějací napravení komunisti a konec.
Řekli vám důvod?
Tvrdili, že jsem publikoval v normalizačních letech, takže teď musí dostat příležitost ti, kteří nemohli. Chtěl jsem, aby mi řekli jedinou větu z toho, co jsem napsal, která by byla poplatná bývalému režimu. Nenašli nic. Tak jsem to prostě musel brát osobně.
Jakou alternativu k Listopadu byste si představoval vy?
Myslel jsem, že po návštěvě papeže nastane příklon ke křesťanství, k pokoře. Místo toho přišla aféra Bartončík a šlo to do háje. Nevím, jak by ten křesťanský elán dlouho vydržel. Třeba na Slovensku to taky zkrachovalo a skončili u Mečiara. I v Polsku má církev problémy. Čekal jsem například obrovskou renesanci na Ukrajině v řeckokatolické církvi. Ale nekonala se.
Nezdá se vám zvláštní, že právě vy, který svou tvorbou straníte "obětem dějin", tak kriticky hodnotíte společenskou změnu, která skoncovala s prokazatelně totalitní mocí?
Jsem vždycky skeptický ke každému převratu. Zažil jsem to v pětačtyřicátém. Celý národ se radoval a já pořád jenom vidím ověnčené obrazy Stalina a Beneše. Když umřel Beneš, celá třída plakala. Já neplakal a dostal jsem málem dvojku z mravů. Pak umřel Stalin a bylo to totéž. Já jsem si oplakal svoje. Národně socialistické jásání prostě nemám rád. V šedesátém osmém roce jsem říkal už o velikonocích: Neradujte se, je to záminka k invazi. Bylo mi jasné, že nastoupili spíkři Moskvy. Optimismus je totiž odjakživa cesta do pekla. Všechna velká neštěstí v dějinách lidstva byla vždycky provázena jásotem.
Myslíte, že "bůh konzumu" je pro dnešní lidi atraktivnější než duchovní ideje?
Lidi se obrátí k víře a pokoře až po těžkých úderech. Bez nich to asi nejde. Tady to asi bylo moc snadné. Cesta ke svobodě, co se otevřela v roce osmdesát devět, byla obrovskou zkouškou. Byla to hozená rukavice. Je otázka, jak to národ využil. Smutné je, že ti, kteří dřív hlásali pesimismus nebo byli proti režimu, sotva se dostali k moci, vyžadují od ostatních optimismus. Chtěli by optimismus a úspěchy.
Čím pro vás bylo psaní?
Je to droga. Než žít, tak radši psát o životě. Existuje trauma, kterého se zbavíte jenom psaním. Čím je člověk starší, tím víc chápe, že je to otázka koncentrace. Když se soustředím, píše se to samo. Koncentrace je ale tak totální, že je fyzicky zničující. Nezdravá. Scénář napíšu třeba za osm dní, ale trvá dva roky, než dozraje. Ne že bych nad tím ty dva roky přemýšlel, ale vnitřní čas se naplnil. Teď shledávám, že vnitřní čas žádnej nemám ... Měl jsem ale štěstí, že jsem vždy psal, co jsem chtěl.
Čím je pro vás psaní dnes?
Já už jsem naštěstí dopsal. Kromě toho -- mlčící autor je obrovská síla. Mrtvej autor ještě větší.
To je docela vtipný bonmot ...
Je to pravda. Když přemýšlím o Hrabalovi, jestli mu smrt pomohla ke slávě, nebo naopak k zapomnění, nejsem si jist. Dobrá věc je ovšem film, protože vážná literatura dostala k.o. Nikdo nečte. Vidět svoji knihu někde za korunu, to je konec. Film je pro malé národy jediná cesta, jak na sebe upozornit.
Co budete dělat, až všechno dopíšete?
Intrikovat a přemýšlet o budoucnosti. Sám proti sobě intrikuju. Koukám na oblohu do prázdna. Někdy řežu na chatě dřevo. To mě baví. Pěkně pod smrkem. Motorovou pilu mi ukradli, tak teď řežu ručně. Ono to je zajímavější.
Co vás baví kromě řezání dřeva?
Eurosport. Motocykly. To je něco! Silniční závody mě zajímají od mládí. Je to drama. Tam se nedá švindlovat. Nerozhoduje soudce. Na motocyklu je každý sám a smrt je tam pořád přítomna.
Zkoušel jste to někdy?
Jezdil jsem, ale naboural jsem a nechal toho. Už někdy v osmnácti.
Máte smysl pro humor?
To je jako byste se ptala homosexuála, jestli má rád tlustý ženský. Možná ještě šibeniční vtipy. Třeba ten, jak Marie Antoinetta šlápla katovi na nohu a řekla: Promiňte.
Šedesátka je ideální doba k bilancování. O pamětech neuvažujete?
To by se spíš jmenovalo pomluvy. Byla by tam sbírka vybraných jedů. I když přiznávám, že jsem po vinárnách potkal hodně zajímavých osobností dvacátého století, o kterých by stálo za to napsat. Paměti teď ale píšou herci. Já je raději takhle rozházím v rozhovorech. Hlavně že už jsem se dostal do encyklopedie Kdo byl kdo v českých dějinách. Ten minulý čas zaživa je nádherný.
Zatajil jste, že píšete divadelní hru. O čem je? Zase variace na vaše téma?
Samozřejmě. Je o vraždění v Čechách. Blíží se svátek svatého Václava ...
V seriálu Orloj osobností dosud vyšly tyto rozhovory: Josef Topol, 12/99; Adolf Branald, 15/99; Jean-Jacques Sempé, 20/99; Theodor Pištěk, 23/99; Eduard Tomáš, 26/99; Viktor Fischl, 27/99; Ladislav Sitenský, 31/99; Bohumil Samek, 34/99; Zdeněk Rotrekl, 35/99; Svatopluk Karásek 36/99; Svatopluk Beneš 38/99.
VLADIMÍR KÖRNER (scenárista, dramaturg, spisovatel)
Narozen 12. října 1939 v Prostějově. V letech 1954--57 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a ve studiu pokračoval v letech 1958--1963 na pražské FAMU u prof. F. A. Dvořáka a M. Kundery. Už během studií působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Tehdy se také podílel na vzniku prvních scénářů: ke středometrážnímu snímku Čas jeřabin (1963) a celovečernímu Devátému jménu (1963). Na Barrandově působil V. K. jako dramaturg (1962--1970) a scenárista (1970--1991), kdy byl propuštěn pro nadbytečnost. Jeho scenáristická tvorba je úzce spjata s tvorbou literární. Většina novel i románů vznikla původně jako filmové povídky.
zdroj: časopis Reflex