SEDŘÍT SE SKLA KŮŽI
Malíř a sklář VLADIMÍR KOPECKÝ připomíná svým zjevem Michelangela. Jeho ateliér zase působí jako nechtěná konceptuální instalace: změť návrhů, knih, časopisů, plechovek od barev, skleněné tabule, obrazy, papíry, vše vytváří neuvěřitelně provázaný prostor, kterým procházíte a za chvíli vás pohltí. Vladimír Kopecký patří k nejexpresívnějším českým výtvarníkům, ale současně i k těm, již pěstují geometricky čistou abstrakci. Jako by se v něm pořád cosi svářilo, jako by byl jednou ohněm a podruhé vodou. Ten svár trvá i nyní, kdy se dožívá sedmdesáti let.
Pane Kopecký, znám vás poměrně dlouhou dobu, takže si dovolím poněkud neomalené přiznání: nějakou dobu mi trvalo, než jsem porozuměl všemu, co říkáte, protože velmi ... huhňáte. Víte o tom?
Jakpak bych o tom nevěděl. U nás ve Svojanově huhňají mnozí, někteří ještě víc než já. Vzpomínám si třeba, že než šli do kostela, tak si u mojí babičky lidi ukládali kola a motorky, sedli si vždycky na pohovku, povídali si -- a až pak se přesunuli do kostela. U nás seděl Josef Elčků a jeho žena. Babička s nimi klidně hovořila, vždycky se jich na něco zeptala a oni huhňali tak, že jsem jim nerozuměl vůbec nic, ale babička jim rozuměla. Elčkovi žili ve svém zvláštním světě.
Vy to máte ve Svojanově asi hodně rád -- považujete se za tamního patriota?
Mám tam kořeny. A jsem patriot. Svojanov byl královský raně gotický hrad s kulatou věží s břitem, takové hrady jsou v Čechách jen tři: Zvíkov, Veveří a Svojanov. Když tam byl Karel IV. na návštěvě, vyzdobili gotický kostelík nádhernými freskami, ty tam jsou dodneška. Žil na něm Záviš z Falkenštejna s Kunhutou. Jezdíval tam Vrchlický, který do nedalekého Bystrého provdal dceru. Moje babička si ho ještě pamatovala, jak jezdíval přes Svojanov v kočáře, na hlavně fešácký klobouk. Později Svojanov navštěvovali fotograf Plicka s malířem Volfem, když dávali dohromady lidové písně. Ve Svojanově jsou naleziště granátů, jsou jich tam spousty, milióny, ale vlastně nejsou k užitku, protože nikdy nedozrály, a tak se nedají brousit. Jinak by je lidi dávno vytěžili. Nechaly však na cestách, ve skále a v potoce svou krásu. Vrchlický o nich napsal báseň Svojanovské granáty: "Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení, vždy sráznější a hlubší dolů k Svojanovu, hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění."
Musím uznat, že i když huhňáte, dá se rozeznat eufonické kouzlo té básně. Cítíte se ve Svojanově doma?
Jo a ne ... Máma umřela, chalupa patří neteři, dala mi však klíče. Ale vracím se tam, někdy beru do Svojanova studenty. Děláme okruh přes Žďár nad Sázavou, Zelenou Horu, Poličku, jindy přes Kutnou Horu, Sedlec, Svatého Jakuba, kde mají pozoruhodný románský kostelík s reliéfy. Nebo se ještě stavujeme v Tismicích, vesnici s nádhernou románskou bazilikou. Přijeli jsme tam, autobus se chtěl otočit a sjel do nějaké škarpy a nemohl z ní ven. Sehnali jsme místního chlapa, pošťák to byl, a ten nám otevřel vnitřek. Krása nesmírná! Studenty taky beru do Černvíru pod Pernštejnem -- tam na ostrohu stojí bílý kostelík a dřevěný most z roku 1720. Ten kostelík má fantastické průčelí, ačkoliv když člověk vidí Bretaň, tak se nediví ničemu. Nic tam není v ose, všechno je vlastně jakoby špatně. Jsou tam troje dveře. Myslíte si, že všechny vedou do kostela -- a ne, ty levé vedou na vedlejší hřbitov. Přestože má kostel barokní fasádu, je románský a jsou v něm románské fresky.
Učíte tím studenty dějinám umění?
Studentům ukazuju věci, stavby, pohledy do krajiny, které pokládám za důležité a které pro mě něco znamenají. Spíš dějové a stylové zvláštnosti. Nejde mi o to -- předvádět nauku o slohu. To by byla asi pro ně nuda. A pro mě taky, protože bych opakoval něco, co se lépe dozvědí na přednáškách od povolaných odborníků.
Začal jste si sám kreslit, nebo vás k tomu někdo přitlačil?
Já jsem chtěl být od pěti let umělcem. To si pamatuju velmi přesně. Ještě jsem nechodil do školy, když jsem nakreslil nějaké koně, máma se tvářila nadšeně, ale táta řekl: "No nic moc." Pak jsem slyšel, jak mu máma šeptala, že by mi to mohl pochválit, když jsem se tak snažil. Jako by to bylo včera. Ale co jsem řekl před čtrnácti dny, to si nevzpomenu. Nebo jsem později viděl rakouský film o skladateli Schubertovi, který v něm nosil takový havelok či co -- bez rukávů to bylo. Jeho neobyčejný zjev mě okouzlil, a protože já jsem žádný havelok pochopitelně neměl, aspoň jsem si oblékal normální kabát s volnými rukávy, abych vypadal jako umělec.
Co dělali vaši rodiče?
Otec byl truhlář, máma švadlena.
Měli nějaké výtvarné nadání?
To se nedá říct, ale otec byl zručný, uměl velmi dobře řemeslo.
Kdy došlo k prvnímu opravdovému setkání s velkým uměním?
To bylo hned po válce. Šel jsem po ulici v Uhříněvsi, kde jsme tenkrát bydleli, protože otec se odstěhoval do Uhříněvsi za prací a já jsem se stěhoval s mým bráchou dvojčetem taky. V Uhříněvsi měl Mach, dědeček toho podnikatele Macha, truhlářskou fabriku a v ní pracoval otec. Takže jsem šel jednou po ulici a uviděl jsem kluky, jak stojí u výkladní skříně papírnictví a náramně se smějí. Byl jsem zvědavý, co je tak rozdovádělo. "Pocem, Láďo," volali na mě, "jaká je tu kravina". To jsem si nemohl nechat ujít. Picassova reprodukce. Ztuhnul jsem. Úplně mě to vzalo. Byl to obraz z období po Guernice, kdy Picassovo deformování mělo specifickou podobu. Věděl jsem, že je to NĚCO. Jenom jsem mlčel, ani jsem se nesnažil to nějak shazovat, abych nezůstal mezi spolužáky pozadu.
Co následovalo?
Od toho momentu, kdy jsem viděl úplně odlišné řešení obrazu, než na jaké jsem byl do té doby zvyklý, jsem se to snažil zkoušet jinak. A nešlo mi to. Pil jsem kupříkladu mléko z bandasky, zahlédl jsem v ní svůj deformovaný odraz a řekl jsem si, že to musím nakreslit. Blížilo se to nějakému nevědomému surrealismu. Jenže jsem na něco takového nebyl vůbec technicky vybavený, abych to dokázal nakreslit. Ale měl jsem v sobě červa pochybností, že jde ještě o mnohem víc, než jsem měl tušení.
To nebylo asi jednoduché se s tím vyrovnat?
O něco později jsem v Kamenickém Šenově našel po fabrikantech nádherné umělecké publikace, o kterých jsem neměl ani tušení. Koukal jsem se do nich -- třeba na krásné renesanční krajiny od Belliniho, na dokonalé figury -- a trpěl jsem, že tohle nikdy nedokážu. Ruce mě neposlouchaly.
Chtěl jste, aby poslouchaly?
Považoval jsem to za bezpodmínečně nutné. I když jsem pak později došel k poznání, že všechna zručnost může být vlastně na překážku, protože člověk se může dostat mimo běžné výkony až v okamžiku, kdy si ruce dělají, co chtějí. Jenže nejdřív musejí poslouchat. Tak jsem hodně kreslil podle přírody. A brzy mi to začalo jít.
Jaký to byl pocit?
Mě to až chvílemi štvalo, protože jsem si myslel, že když se chci dobrat ještě něčeho jiného, tak by to nemělo být snadné. Člověk chce vždycky něco jiného, než má. Dnes vidím, jak je všechno svázané dobovými dogmaty, kterými jsme vláčeni a kterým věříme. Proč by člověk neměl umět dobře kreslit? Já jsem chtěl něco jiného, proto mi to na překážku bylo, ale přiznávám, že lidi, kteří jsou bravurní, mají také právo na život na slunci. Vzpomínám, jak u mě kdysi v ateliéru jedna teoretička uviděla Ingresovy kresby. Divila se, že se o něco takového zajímám: "Ani dívat se na to nemůžu," řekla. To jsou křivdy na velikém umělci.
Proč k nim podle vás může docházet od tak vzdělaných lidí?
S nadsázkou, skoro parodicky lze říci, že s "vynálezem" dějin umění, s Winckelmannem, začala zkáza. Vyhledávaly se věci ve jménu nějakého stylu a stylového hodnocení, začalo se zařazovat, třídit, systematizovat, škatulkovat. Když přijde člověk, který s tím nechce žít, tak nemá šanci. Okolí ho nevezme. Ubije ho. Umělec vidí, že takhle a takhle nemůže. Ale kde je psáno, že když se v určité době řekne, že umění má vypadat takto, nemá člověk právo na svůj způsob vyjádření? Umělec jako by se stal sluhou panujícího názoru. To je dnešní svět. Byl jsem v Benátkách a viděl jsem Československý pavilón. Ilona Némethová v něm vystavila svůj kvartýr: před dvaceti třiceti lety by to možná bylo zajímavé. Víte, když přinesl Marcel Duchamp pisoár nebo kolo do galerie, to mělo hluboký smysl. Ale skoro po sto letech ... a ještě to posvětí přední kulturní instituce. Přitom jinak se mi bienále letos docela líbilo a ani mi nevadilo, že se vůbec nemaluje.
Jak se udržujete v naději, že to, co děláte, má smysl?
Někdy si říkám, jestli to, co je považováno za umění, není jenom taková dohoda, že něčemu budeme přikládat význam a něco odmítneme. Stejně o všem, co přežije a co naopak vyprchá, rozhoduje až budoucnost. Ten odstup je nutný, abychom zjistili, jestli dílo má pořád ještě nějakou jiskru, když se vymaní ze závislosti na době, kdy vzniklo. Pro teoretika Jaromíra Pečírku byl největším umělcem Michelangelo a z generace Národního divadla Aleš, ale už Ženíška a Hynaise považoval za akademiky. Nedávno jsem viděl žánrový obrázek od Hynaise, jak nějakým krasavicím chytají studenti v potoku raky. Bylo to perfektně namalované, s obdivuhodnou svěžestí -- přišlo mi to geniální a uvědomil jsem si, že všechno může být trochu jinak.
Zmínil jste se, že jste ze dvojčat. Jak jste nesl, že jste si s bratrem k nerozeznání podobní?
Mě to vždycky štvalo. Když nás stejně oblékli, vzteky jsem omdlel. Zrovna tak jsem vzteky omdlel, když jsem musel na borůvky. Jahody, ostružiny nebo maliny mi nevadily. Ale jít na borůvky s mámou, nejrychlejší sběračkou ze všech, bylo utrpení. Stejně jako to, že jsem byl podobný bráchovi. Měl jsem pořád představy, jak bych se změnil. Samé fantasmagorie. Snil jsem třeba o tom, že jsem ve válce a zraněn v boji -- ale tak nějak krásně. Pak jsem si přivodil úraz. Brousil jsem na praxi v Lednickém Rovném sklo a prasklý kotouč mi zničil obličej. Bylo mi dvacet.
Splnil se vám sen ...
Když jsem se viděl, výsledek překonal všechny moje představy. Na něco tak hrozného jsem nebyl připravený. Okamžik, v němž se to stalo, si nepamatuju. Jenom jsem o tom slyšel. Brusný kotouč se roztrhl, jedna půlka mi vletěla do obličeje, druhá rozbila okno. Měl jsem prý nejdřív úplně rovný a bílý obličej, než se zalil krví. V Púchově mi dali transfúzi, potom mě odvezli do Trenčína, z Trenčína vojenskou helikoptérou do Bratislavy, kde jsem se poprvé probral. Natáhli kolem mě síť, kdybych se snažil utíkat. Když mi síť sundali, po čtyřech jsem se doplazil k umyvadlu a uviděl jsem odpornou šišku, z níž koukaly jen malinké oči ... Vypadal jsem jak zrůda. Měli mi nechat obvazy.
Jak jste tu situaci vnímal?
Myslel jsem, že je všechno pryč, že se na mě holky nepodívají, protože jsem sám sobě připadal odpudivý. Když jsem chodil k doktorovi na kontroly, plížil jsem se podél zdi, aby mi nikdo nemohl vidět do obličeje. Hlavně že jsem už nebyl podobný bráchovi ...
Ale jste zase až k nevíře podobný Michelangelovi.
To mi tak nevadí. Ale nějakou dobu trvalo, než jsem k té podobě došel -- než mi udělali nový obličej, hlavně nos. Dlouho jsem si to neuvědomoval, ale občas mi to o té podobě někdo řekl. Hlavně v cizině, kde nevěděli, kdo jsem. Považovali mě nejspíš za přelud. Ale vzpomínám, jak jsem si jednou vyjel do Průhonic, na lavičce v parku seděl elegantní starší pán, vedle něj dvě holčičky, ten pán najednou vstal a ukázal na mě rukou: "Hle, Michelangelo!"
Projevila se fyzická proměna i ve vaší tvorbě?
Myslel jsem, že se se mnou stalo něco zásadního -- byl jsem jiný. Napadlo mě, že jediná možnost, jak se z nepříjemné situace dostat, je nechat za sebou minulost. Na začátku jsem se nutil do nějakých projevů a byl to čiročirý eklekticismus, pořád jsem něco hledal a napodoboval ... a najednou jsem se nemusel do ničeho nutit.
Proč jste šel vlastně studovat na sklářskou školu?
Odmalička jsem věděl, že půjdu na UMPRUM nebo Akademii. Jenže naši se kvůli bytu odstěhovali do Děčína, protože bydleli v Uhříněvsi dost hrozně. Odstěhovali jsme se do pohraničí. Hledala se pro mě škola. Rodiče mě přihlásili na obchodní akademii a já vůl udělal zkoušky. Ale pak jsem objevil sklářskou školu v Kamenickém Šenově. O skle jsem nic nevěděl, ale tušil jsem, že se tam bude kreslit, což bylo tušení správné. Rodičům jsem oznámil, že půjdu do Šenova. Prosadil jsem si to.
Váš vztah ke sklu je zvláštní a mnohokrát jste se svou tvorbou vymykal spíše z esteticky pojímaného skla, které mělo v Čechách svoji tradici. Co vás hnalo proti panujícímu proudu?
Pro mne je prostě sklo materiál jako každý. Neglorifikuju je. Někdy se o mně dokonce říká, že dělám ošklivé sklo -- a proč také ne, já jsem sám tenhle termín na začátku šedesátých let razil. Tím ale nemyslím, že sklo takové vždy musí být, jen vyjadřuju to, že když jdu za výrazem, myšlenkou a ne ozdobou, tedy bezohledně, a že z toho skla můžu i kůži sedřít až na krev -- bude-li to třeba. Jde o to, aby hotová skleněná věc dávala pozorovateli hlubší význam a nepromlouvala jen svými vlastnostmi, které jsou jedinečné. Ale stavět na nich mi připadá málo. Mimochodem prakticky souběžně jsem se věnoval i přísně geometrickým věcem, které byly v úplném protipólu k ošklivě expresívním instalacím.
Nedávno jste se ve svém školním ateliéru vážně poranil, pořezal jste se, málem jste vykrvácel -- a opět za to mohlo sklo. Nepovažoval jste to za trest svého druhu?
Trest za co?
Za tu bezohlednost, s níž jste se sklem nakládal.
Spíš jsou to náhody či varování. Cosi mám v povaze. Myslel jsem, že už se blíží konec. Lidi jsem viděl jen jako stíny. Nic mě nebolelo, zalévalo mě příjemné teplo, ani jsem neměl sílu cokoliv říct. Pak přijela pohotovost a vzpamatovali mě.
Věříte na osud?
Trochu ano. Brácha měl ve třinácti letech úraz podobného rozsahu jako já o sedm let později. Skočil ve Svojanově do koupaliště, kde bylo půl metru vody, zalomenou šipku. Smáli jsme se mu, on vylezl, jenom seděl tiše na břehu, pak v noci naříkal bolestí. Ukázalo se, že si zlomil první obratel pod vazem. Měl tam prohlubeň. Čekalo se, jestli přežije. Přežil. A tak mě někdy napadá, že jako dvojčata máme něco osudem napsaného. Einstein jednou napsal: "Největší záhadou pro mě je, že je svět tak srozumitelný." Když jsem si to přečetl, spadl mi kámen ze srdce.
Proč se vám ulevilo?
Protože je všechno možná jednodušší, než si dovedeme představit. Einstein prý správnost svých teorií viděl v jejich eleganci. Jeho přesvědčení o srozumitelnosti nám umělcům dává právo s tím trochu zamíchat. Člověk je jen z poloviny sám sebou a z druhé poloviny je svým výrazem. To prvé je však neuchopitelné, nesdělitelné a výraz je tím, co člověka nedokonale charakterizuje. Umění tuhle nesdělitelnost reflektuje, zachytí se zubů výrazu a ozřejmí nám naléhavost -- života?
Věříte v sílu umění?
Věřím. Uměním se můžeme dotknout tajemství lidské existence, v marasmu světa je schopné otevřít jiné dimenze. Ale platí to jen do jisté míry -- jsou chvíle, kdy i umění je bezmocné. V čase smrti blízkého člověka. Žádné Mozartovo Requiem neulehčí žal pozůstalého. To spíš my kolem se koupeme ve smutku té hudby a v jisté estetice soucitu s ním.
Viděl jsem několik vašich obrazů s motivem hvězdné oblohy. Přitahují vás hvězdy?
Zamlada jsem jezdíval k moři také proto, abych viděl hvězdy. Protože jsem pověrčivý, sledoval jsem, jak padají, a snažil jsem si namluvit, že si zrovna něco myslím, jenže já jsem si to myslel pro jistotu už předem, abych byl připravený, až nějaká spadne, a tak se mi toho moc nesplnilo.
Dával jste si nějaké umělecké cíle?
V malování jsem se snažil zvládat velké formáty. Myslel jsem při tom na Michelangela. A chtěl jsem sklo posunout někam jinam. Odvahu k velkým věcem jsem našel až v ateliéru u profesora Kaplického, kde jsme dělali pro architekturu. Na trienále v Miláně v sedmapadesátém jsem navrhoval okno o rozměrech šest krát metr dvacet. Sbíral jsem zkušenosti a jak přibývaly, rostla také moje odvaha. Našel jsem v tom zalíbení.
Co vás kromě hvězdného nebe inspiruje?
Všechno dohromady. Líbí se mi mraky. Vnímám auta uhánějící přede mnou. Ale auta nemaluju, kdežto mraky párkrát jo. Jsem tady a vlastně každá vteřina, kterou prožívám, se mnou něco dělá. Vnímám neodbytné otázky beze slov, ale odpovědi na ně pořád nepřicházejí.
Zajímají vás reakce okolí na vaše dílo?
Nebudu se tvářit, že jsem nad věcí, ale jdu si za svým. Když vím, že má někdo rád umění -- a nemusí jít o odborníka --, rád si názor vyslechnu. U některých teoretiků mi někdy vadí to, že mi připadají, jako by chodili jenom do jedné školy a do těch samých galerií.
Jaký máte pocit po jedenácti letech učení?
Dušoval jsem se, že nebudu učit, škola mi připadala zatuchlá -- a takhle jsem dopadl. Ale v žádném případě nelituju, je to pro mě jednoznačně podnětná zkušenost. Je to sice vyčerpávající, protože říkám studentům svoje nápady a řešení problémů, které potom sám ve své tvorbě nepoužiju, a večer jsem kolikrát vylouhovaný jako čaj, takže nemám chuť dělat svoje věci. Ale nelituju, protože nejenom dávám, ale i dostávám.
Připadáte mi jako věčně nespokojený, neustále v neklidu. Zažíváte někdy pocit radosti z toho, co děláte?
Už se mi to párkrát stalo. Ale co se týká studentů, počítám s nevděkem, protože jsem byl sám také takový a musela uplynout dlouhá léta, abych přišel na to, jak moc a za co jsem vlastně vděčný svému profesoru Josefu Kaplickému.
rámeček: VLADIMÍR KOPECKÝ se narodil 26. listopadu 1931 ve Svojanově. V letech 1949--1956 studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Kaplického. Od roku 1990 je na stejné škole profesorem, vedoucím ateliéru skla. V roce 1958 byl mu byla udělena Zlatá medaile na EXPO 58 v Bruselu, v roce 1984 pak získal ocenění Glass 84 in Japan, Tokio, The Bridgestone Museum Prize. Měl řadu samostatných výstav, v roce 1999 rozsáhlou retrospektivní přehlídku v Městské knihovně v Praze. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách předních českých (např. Národní galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Galerie hl. m. Prahy, Moravská galerie v Brně, Galerie Benedikta Rejta v Lounech) a zahraničních institucí (např. The Corning Museum of Glass, USA, Kunstsammlungen auf der Veste, Coburg, Německo, Victorai and Albert Museum, Londýn, Yokohama Art Museum, Japonsko)
Foto PETR JEDINÁK
PETR VOLF
zdroj: časopis Reflex