KARMELITSKÁ Č. P. 388

Kdykoliv procházím z Újezda Karmelitskou na Malostranské náměstí, zaujme mou pozornost podivná velká stavba se zvláštní kupolí na rohu Karmelitské a Hellichovy. Jde o odsvěcený kostel svaté Máří Magdalény -- součást celého bloku domů dominikánského kláštera, jehož konvent ovšem svou dnešní tváří zaujmout nemůže.

Některá místa jsou schopna odolávat času, i když během staletí člověk nebo živly mění jejich podobu i funkci k nepoznání. Něco přece jen zůstává, i když třeba skryto pod pozdějšími nánosy přestaveb, přemaleb nebo v základech původního kostelíka řádu magdalenitek, jehož zdejší působení je doloženo už od 14. století. Jenom název ulice Nebovidská, která spolu s Karmelitskou a Hellichovou dnes uzavírá celý blok, připomíná, že osídlení je tu mnohem starší, neboť osada Nebovidy už ve 13. století kvůli zániku brodu stála na pokraji vlastního zániku. Není pozoruhodné i to, že se minulost zachová, byť i jen v pouhém názvu?

CO S NIMI?
Současný stavební boom na Starém Městě a Malé Straně vyvolává mezi odbornou i laickou veřejností řadu otázek. Odpověď na ně ji rozděluje na dva tábory, z nichž každý má svou pravdu. Doba komunismu přinesla historickému jádru Prahy chátrání, onen šedivý vzhled, který tolik přitahoval milovníky Kafky. Psí močí páchnoucí uličky, vlhké byty čtvrté kategorie, oprýskané fasády a pukliny ve zdech. Zdejší komunita byla až na výjimky chudá stejně jako nabídka turistům. Stát investoval raději do oceláren než do záchrany památkového fondu. Mělo to ovšem svou výhodu pro budoucnost - tam, kde se nic nedělalo, nemohlo se nic pokazit, ledaže by věci došly tak daleko, že by domy začaly padat lidem na hlavu (a některé už k tomu neměly daleko). Po roce 1989 se v průběhu vlny restitucí dostala značná část bytového fondu do soukromých rukou a také městská část Praha 1 držela najednou v rukou velmi lukrativní majetek. Čeští restituenti ovšem většinou neměli na údržbu a také je lákaly nabízené peníze. Do Prahy se nahrnula spousta cizích podnikatelů i spekulantů hledících jen na zisk. Rusové, Řekové, Italové ... Od té doby stále probíhá tvrdý boj mezi památkáři, kteří by nejraději všechno jen zakonzervovali, a investory, kteří by nejraději z historických budov ponechali jen obvodové zdi. Výsledek je ovšem stejný -- infrastruktura určená místním mizí a s ní i cenově dostupné byty. Malá Strana se (za vydatného přispění státu, jenž se tu mohutně rozkročil) vylidňuje. Jestliže ještě v roce 1973 mohl Egon Bondy ve své Sklepní práci zachytit mj. vzácně soudržnou společnost malých občanů a ještě později se Karel Pecka pokoušel jít ve stopách Nerudových, dnes už zbývá jen pozměněná nerudovská otázka: Co s nimi? Co s památkami? Příkladem dvou řešení, která ovšem neodstraňují základní bolest, vylidnění, je právě třeba bývalý dominikánský klášter s kostelem svaté Máří Magdaleny. Jeho dějiny i současnost jsou zatím nejen dokladem síly genia loci vůči nájezdům doby, ale i stále se měnícího poměru člověka k takovým místům.

ZAPEKLITÁ HISTORIE
Magdalenitky nebo celým názvem Sestry pokání svaté Marie Magdaleny byly pro svůj hábit nazývány "bílé paní" a je docela dobře možné, že se budou v bývalém dominikánském konventu, který se nyní proměňuje ve stodvacetipokojový hotel, zjevovat turistům. Měly by pro to dobrý důvod -- za husitských válek patřilo jejich sídlo k těm 170 klášterům, jež byly vypáleny a vydrancovány. Magdalenitky se sem už nikdy nevrátily a později celý jejich řád z Čech vymizel. Budovy byly podle Encyklopedie českých klášterů (na niž mimochodem navázala nakladatelstvím Libri právě vydaná Encyklopedie moravských klášterů) přestavěny na měšťanská obydlí a kostelík ještě roku 1574 označen za pustý. Místo ovšem po dvou stoletích "zapracovalo": zdejší klášteřiště si jako sídlo vyhlédli dominikáni vytlačení z dnešního Klementina na protějším břehu Vltavy jezuity. Teď šlo jen o to, kdo by velkolepé plány zaplatil. Stavba konventu (dnes č. p. 387 a 459/III) se vlekla. Až ve třicátých letech 17. století byl nalezen fundátor kostela -- Karel Alexander hrabě Michna (neplést prosím s jeho současníkem, básníkem a skladatelem Adamem Michnou z Otradovic!) v závěti zavázal dědice k výstavbě chrámu. Ale i pro ně to bylo velké sousto. Až v roce 1654 byl položen základní kámen. Architektem se stal autor projektu Černínského paláce Francesco Caratti (asi 1620--1677), který na stavbu osobně dohlížel i po odchodu z michnovských služeb. Kdo ví, zda by se tak zachoval, kdyby znal další osudy svého mistrovského díla ...

SKLAD CUKRU
Kostel byl zasvěcen až roku 1709, kdy se na jeho úpravách podílel i Kryštof Dientzenhofer. Poté se dominikáni soustředili na dostavbu konventu. Další existence kláštera ovšem neměla mít dlouhé trvání. Josef II. ve vztahu k památkám dokázal víc než husitské houfce. Po zrušení řádu dominikánů (1784) se kostela chopil podnikatel, který tu po úpravách chtěl zřídit rafinérii cukru. Po protestech ustoupil a spokojil se "jen" se sklady a kancelářemi továrny. Ale už brzy zde nalezl sídlo Vrchní poštovní úřad, po roce 1848 nakrátko vojenský špitál, později kasárna pražského četnictva a donedávna Státní ústřední archív. Vloni zde bylo nákladem 177 miliónů korun otevřeno České muzeum hudby. Hlavním investorem bylo ministerstvo kultury a provozovatelem se stalo Národní muzeum. Rekonstrukce vrátila kostel svaté Máří Magdaleny, v němž se kupodivu staré i novější prvky skloubily v celek, mezi nejzajímavější stavby v Praze. Kdybyste vstoupili jen do dvorany, jež odpovídá původní hlavní lodi, budete okouzleni ochozy v prvním patře i schodištěm, v jehož okýnkách se objevují a mizí návštěvníci jako figurky na orloji. Stavbě vévodí původní klenba, která je v místě kopule prolomena výsečemi, jimiž dovnitř proudí světlo. Důstojné využití památky -- ale můžeme udělat muzeum z celé Malé Strany?

TISKÁRNA
Po zrušení kláštera se cesty a osudy kostela a konventu rozešly, aby se už nikdy neměly spojit. Po zrušení poddanství Praha zažila velký příliv obyvatelstva, takže se bytová výstavba vyplatila. Také konventní budovy byly proměněny v byty, od roku 1879 sloužily státní tiskárně. Dnes se tu horečně staví -- z konventu bude velký hotel. Od pozdějších nánosů bude jistě očištěn původní refektář, jídelna mnichů i zbytky rajského dvora, jimiž se teď bude procházet bohatá klientela. Ale jinak? Ochranu památkově cenných částí, které by mohly při přestavbě nenávratně zmizet, je třeba ponechat archeologům, památkářům, kunsthistorikům a historikům -- zarážející je ovšem neochota záhadného zahraničního investora podávat informace. Když jsem se k jeho zástupci prodral přes několik lidí, kteří mají ve smlouvách výslovný zákaz o rekonstrukci mluvit s tiskem, bylo mi anglicky sděleno, že v nejbližších třech týdnech nemá čas. Takové projekty by neměly zůstávat před veřejností utajeny. A ještě něco mne napadá. Luxusních hotelů a hotýlků má dnes Malá Strana dost, zato má nedostatek bytů dostupnějších pro zdejší klientelu. V souvislosti s jejím oživením vzniká otázka, zda by nebylo rozumnější rekonstruovat konvent na byty sice luxusní, ale v cenových relacích víceméně odpovídajících nové výstavbě, která dnes pomalu obkličuje město. Samozřejmě by to nebylo tak lukrativní, ale časem by nevzešel jen hmotný zisk. Smiřme se s tím, že Nerudova Malá Strana drobných živnostníků zmizela, stejně jako zmizel čas kočárů, plynových lamp a šlechtických vlastníků malostranských paláců. Neměli bychom ale dovolit, aby duch doby, která si na poezii moc nepotrpí, válcoval dál ducha míst. I jeho odolnost má své meze. Představme si Malou Stranu třeba jako místo trvale zde bydlících bohatších lidí. Duch místa si je už přeonačí.

JIŘÍ RULF
FOTO PETR JEDINÁK

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz