ANGLIČAN V PRAZE

Angličan RICHARD DRURY (38) je jediným západním teoretikem výtvarného umění, pro nějž pobyt v České republice po roce 1989 nebyl pouhým chvilkovým dobrodružstvím, prchavou epizodou k vylepšení životopisu. Už více než patnáct let žije v Praze, stal se nepřehlédnutelnou postavou české výtvarné scény. Píše, překládá, pořádá výstavy. Mnoho nechybělo a loni se stal rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové! Mluví vybranou češtinou, k níž se dostal mnohem dříve, než se poprvé v české metropoli ocitl.

Jak jste si coby kluk v Anglii představoval svoji dospělou budoucnost?
Myslel jsem, že budu dělat někde v galerii. O tom jsem měl absolutně jasnou představu. Odjakživa mě totiž zajímaly dvě věci: výtvarné umění a špionáž.

Špionáž?
Přitahovala mě zakódovaná sdělení, šifry, tajné zprávy a možnost jejich rozluštění. S tím jsem si hrál, i když šlo většinou o naprosté nesmysly. Lákalo mě jejich využití ve špionáži. Pak jsem se dostal k povědomí o ruštině, která pro nás na Západě byla vlastně zakódovaným, tajemným jazykem. Už nevím, kdy jsem poprvé viděl něco napsané azbukou, ale hned mě napadlo, že to vypadá zajímavě. To je jediný můj výklad toho, proč jsem později začal studovat ruštinu. Začal jsem ve čtrnácti letech na střední škole. Neučila se samozřejmě všude v Anglii, ale byl jsem na škole, kde to bylo možné. Bavilo mě to, protože jsem v tom byl dobrý. Umění v tom ale figurovalo také, protože jsem od stejného věku mohl studoval dějiny umění jako samostatný obor.

Co to bylo za školu?
Christ's Hospital - klasický britský internát. Škola založená v roce 1552 králem Eduardem VI. pro chudé děti, byla to v podstatě charitativní instituce. Eduard VI. založil více takových škol, ale tahle jako jedna z mála přežila v původní podobě do současnosti. Měli jsme uniformy v podstatě stejné, jako nosili studenti v šestnáctém století.

Nevadilo vám to?
Ne. Uniforma ztělesňovala morální hodnoty školy. Nebrali jsme ji jako něco, co má sloužit k vynucení respektu. Věděli jsme, že jsme součástí něčeho, co trvá -řekněme - čtyři sta padesát let. Byli jsme vedeni k odpovědnosti za své činy a k tomu, abychom si uvědomili, co chceme v životě dělat. Z pohledu zvenčí to nezasvěceným připadá jako svého druhu vojna, uniformy, řád, kázeň - jistě, to všechno tam bylo, ale uniformu jsme měli stejnou proto, abychom si uvědomili, jací jsme uvnitř. Ve světě panuje předsudek o britských soukromých školách - především v tom, že na ně musejí mít rodiče peníze. V mnoha případech to tak je, ale ne v tomto případě. Zakladatelská etika zůstala taková, jaká byla v době založení: internátní škola pro talentované děti rodičů, kteří by si běžný internát nemohli dovolit. Dostat se na ni bylo těžké, ze tří stovek uchazečů brali čtyřicet. Když je člověku dvanáct let, projde docela tvrdou zkouškou.

Jak se tam žilo?
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, ocitl jsem se v prostředí jako v Harrym Potterovi, v tajuplném světě s vnitřními rituály a jakoby vlastním jazykem. A čím byl člověk starší, tím stoupal ve školní hierarchii. Vedli jsme spartánský způsob života. Žádné koberce, závěsy v ložnicích, třicet kluků spalo v jedné místnosti na postelích z litinové konstrukce, na ní prkna, žíněná matrace, hrubé deky, které kousaly. Byli jsme jako vrabci vedle sebe ve dvou řadách. Na konci ložnice dvě koupelny, záchod bez dveří. Prý to vymysleli na konci viktoriánské éry jako strategii proti homosexualitě. Představovali si, že čím více toho víš o upocených stránkách lidské existence svých spolubydlících, tím méně jsou k sobě lákáni v romantické rovině.

Vzhledem k tomu, že máte partnerku a dítě, tak to fungovalo. V Česku byly nesmírně populární britské rockové skupiny - ostatně jejich kult trvá dodnes. Měly na vás také nějaký vliv?
Rozhodně. Začal jsem studovat v roce 1980 a to byly dozvuky silné punkové hudby skupin jako Clash, Stranglers, Jam, Siouxie and The Ban-shees, které jsme ve škole poslouchali. Starší kluci si už směli vydobýt svůj prostor a umístit do místnosti magnetofony a reprobedny: hrávali s chutí hodně nahlas různé punkové hymny. Když se v nich našla slova, která odporovala školnímu systému, pouštěli je s chutí o to větší.

Co na to pedagogové?
Nepamatuji si, že by nějaký profesor zasahoval kvůli tomu, že by se mu nějaká písnička obsahově nezamlouvala. Ze zpětného pohledu mi to připadá jako úžasná mikrosvoboda. Měli jsme mnohem větší svobodu, než jsme si tehdy mysleli. Ale mantinely byly jasně dané. To, co se odehrávalo ve volném čase a co nesouviselo se školním během, jako třeba školní rockové kapely, které se snažily do slov dávat dvojsmysly na účet neoblíbených profesorů, to nevadilo, byla to taková hra kočky s myší v rámci nějakých formálních pravidel. Alternativní kultura se stala výraznou součástí pseudoklášterního života britského internátu. Byla o to silnější, že jsme žili uprostřed jasně daného řádu, protože k čemu je rebelie, když není proti čemu se vymezovat.

Šikana se tam projevovala?
Šikana existovala v psychické rovině, fyzickou šikanu jsem za těch šest let nezažil. Ale když se pohybuješ v rámci domu s padesáti studenty čtyřiadvacet hodin denně, funguje to jako lidský papiňák, kde je všechno černobílejší, vyhraněnější. Přátelství hlubší, nevraživosti silnější -a hlavně probíhají nonstop, nedá se před nimi utéct. Pokud máš problém, tak ho máš před očima neustále, celý den. Když byly nějaké narážky, lítaly večer, když jsme měli spát, nočním vzduchem. Dotyčný mohl reagovat a bránit se za cenu toho, že se nevyspí, anebo dělat, že spí, a slyšet ještě horší útoky. To bylo nejtěžší. V rámci ročníku se dalo přesně určit, kdo na jaké místo v hierarchii patří. Kdo je největší frajer a nejoblíbenější, kdo je na chvostu a kdo musí být rád, že není ještě pod větším tlakem.

Kdy jste začal studovat češtinu?
V Cambridgi. Chtěl jsem si osvojit vedle ruštiny další slovanský jazyk. Rozhodoval jsem se mezi češtinou, polštinou a srbochorvatštinou. Rozhodování jsem měl ulehčené v tom, že profesor srbochorvatštiny byl známým notorikem, který nechodil na vlastní přednášky. Bohemistiku učil profesor Karel Brušák, jenž do Anglie emigroval před druhou světovou válkou. Zemřel předloni, bylo mu necelých jedenadevadesát. Pro nás byl ztělesněním toho, co jsme studovali. Zažil pozdní fázi meziválečné kultury, Vančuru nebo Nezvala znal osobně a mohl nám o nich říct různé detaily, které doplňovaly učebnicové portréty umělců.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o tom, že je nějaké Československo a město Praha?
Pozdě. Až někdy v polovině osmdesátých let, a to díky jedné hodně sebestylizované alternativní kapele Half Man Half Biscuit. Měla jednu písničku All I Want for Christmas Is a Dukla Prague Away Kit. Jednoduše řečeno, je to písnička o nešťastníkovi, který měl spolužáka, jehož otec sehnal dres Dukly Praha a stal se kvůli tomu největším frajerem. Když jsem v roce 1987 poprvé přijel do Prahy, neměl jsem tušení, jak vypadá. Předpokládal jsem rozředěnou verzi typického sovětského satelitního města s paneláky. První večer jsme šli dolů Nerudovkou, v níž byla hospoda vedle hospody. Byl konec července, Praha byla prázdné, cizinci neobjevené město. Uvědomoval jsem si, že jdu po nějakém mostě, kolem soch ... Karlův most. Byl to šíleně poetický okamžik, na jaký nikdy nezapomenu. Nebyl jsem obklíčen davem japonských, italských, německých turistů, měl jsem tu všechnu krásu jenom pro sebe.

Zkoušel jste při první návštěvě mluvit česky?
Největší šok přišel, když jsem zjistil, že Češi mluví jinak, než jak píše Vančura. Počítal jsem se spisovnou češtinou a zjistil jsem, že ta zrovna nefrčí. Začalo druhé období studia, kdy jsem se musel znovu naučit, jak se co říká, že „kerej“ znamená „který“ a podobně. Dodnes balancuji mezi spisovnou a hovorovou češtinou, přičemž spisovnou polohu mám strašně rád.

V Anglii se jednotlivé společenské vrstvy odlišují jazykovým projevem výrazněji než v Česku.
U nás je to trošku jiné, v češtině jsou rozdíly poměrně mechanické, v koncovkách slov, kdežto v angličtině se jedná především o přízvuk. Spisovná angličtina není nutně spisovná co do slovního obsahu, ale spisovný dojem spočívá spíše ve vzdělaném přízvuku - „BBC English“. Je to snad jediný přízvuk na světě, který není konkrétně vázaný na geosociologickou oblast, existuje doslova v éteru. Je zajímavé sledovat politiky, jak začínají kariéru přízvukem, jenž je jim vlastní od narození, a pak když se vypracovávají nahoru, získávají čím dál vznešenější akcent. Tony Blair mění přízvuk podle toho, s kým zrovna hovoří a v jakých kruzích se pohybuje. Je to přízvukové chameleónství, které uplatňují všichni vzdělanější Britové. Adaptujeme se podle převládajícího ovzduší. Když se pohybuju v češtině, tenhle problém jako by neexistoval, zbavil jsem se syndromu toho, kam mám být zařazen. Jsem cizinec.

Ale cizinec - Angličan!
To také obnáší jisté věci, zejména ve smyslu panujících stereotypů. Jsem celkem rád, že pocházím z Anglie, protože stereotypy o Angličanech jsou poměrně příznivé: korektnost, fair play, džentlmenství. Nebo čajové narážky: „Mám pro vás čaj, ale ne ten pravý anglický.“ Mně je to přitom jedno, jenom musí být čaj silný, protože je málo věcí odpornějších než slabý čaj.

Stal jste se přirozenou součástí české výtvarné scény. Máte respekt, svou řekněme nezávislou pozici. Jaké byly začátky?
Vstoupit na zdejší scénu najednou nebylo možné. Byl jsem vybaven pouze znalostmi o literární avantgardě a rámcově o avantgardní kultuře. Jedinou počáteční možností, jak se uživit, bylo to, co dělají všichni cizinci, kteří přijíždějí do Prahy, výuka angličtiny. Ale věděl jsem, že to není budoucnost. Půl roku jsem tedy učil angličtinu, díky náhodě jsem narazil na skupinu studentů z tehdejší Středočeské galerie, co chtěli, abych je učil i dále, ale já jsem jim řekl, že to není můj životní cíl. Potom jsem osmnáct měsíců pracoval jako překladatel v Ateliéru a postupně jsem se začal orientovat. Díky tehdejšímu řediteli Středočeské galerie Janu Sekerovi, který byl k mému štěstí anglofil, jsem se v roce 1992 stal asistentem a posléze samostatným kurátorem.

Jak na vás působilo současné české umění?
Příznivě. Oslovilo mě svou konkrétností. První okruh lidí, které jsem poznal blíže a i nadále pro mě zůstávají bližší, byli umělci ze skupiny 12/15 Pozdě, ale přece. Jejich práce, zhmotněná umělecká výpověď byly pro mě vstupem do sociopolitických souvislostí. Nezabýval jsem se tím, že je české umění uzavřené do sebe, ve vlastním světě. Chtěl jsem ho poznat a má to možná souvislost s tím, že jsem byl na uzavřené světy zvyklý ze studií na střední škole i univerzitě. Nepřijde mi, že je to špatné, že se české umění dlouho pohybuje ve vlastním rybníku, není to nutně špatné, horší je, když někdo vydává něco, co není ve světě ojedinělé, za svůj úžasný objev. To je mnohem horší. To, že sochař Jiří Beránek žije a tvoří v Kolodějích a není ve své kůži v New Yorku a touží po českém křoví, jak říká, to je v pořádku.

Může české umění fungovat i v zemi, jako je Anglie?
Ano. Pokud má jasně vymezenou vazbu, když vychází z nějakých kořenů, přičemž nemluvím o tradici, ale vychází z něčeho, co je opravdu jako živná půda, tak to se dá přenášet jinam, ale musí tam být možnost jakési paralelní rezonance. Pořád se mi zdá zajímavá česká figurace vycházející z poetiky zdánlivě neuchopitelné, ale existenciální bolesti, protože problémy, jimiž se zabývá, jsou v rovině lidského chápáni sdělné všude.

Mladší generace už je ve výrazu mnohem ote-vřenější, snad sebevědomější, kosmopolitnější, už ji nebaví zdejší rybník, míchá různá média, především ta nová, někdy i stará, která se snaží nově definovat ...
V jistém smyslu to otevírá úžasnou komunikační dálnici, ale na druhou stranu je to obrovská výzva, aby se mladý umělec nerozplynul do bezbřehého konceptuálního prostoru. Být pozorovatelem, jímž konceptuální autoři většinou bývají, není jednoduché: pozorování je reflexe, zhmotňovat ji - třeba - v médiu videa a neztratit přitom vlastní tvář je složité, jinak hrozí, že se člověk rozplyne jako kapka v oceánu.

Na výstavě umělců ze Severního Irska „Psi jsou bez vyznání“ se konceptuální poloha zdá být určující. Třeba video z prostředí jakési hospody v Belfastu od Seamuse Harahana.
Ten film „Tessie's“ je založen na záběrech z nelegální hospody v Belfastu, do níž chodí odpadlíci z obou znesvářených komunit, katolíci i protestanti. Je to asi něčí obývák, zpívají tam, žvaní o ničem, pijí, ale je z toho cítit, že jde o ztracené existence, přitom film sleduje jenom to, co se tam děje. Patnáct minut se ubírá dějově odnikud nikam a do mysli se dostává divákovi v intuitivní rovině, jak je severoirská společnost rozpolcená. Ti lidé řeší neřešitelné věci, sejdou se, opijou se, pak se vrátí domů, do svého prostředí, kde jsou z nich zase odpadlíci. Nechci říct, že situace je tam zoufale tragická, ale život byl na ně tvrdý, v té opilosti je naopak vystřízlivující pohled na kontext rozbité komunity a zpřetrhaných lidských vazeb. Sleduješ to, není tam žádný komentář. Odejdeš trochu ...

Vykolejený.
Ano. To byl zřejmě zčásti umělcův záměr.

Je to politická výstava?
Je a není. Situace v Severním Irsku je silně ovlivněna politickým děním. Od mírového procesu devadesátých let už tam nedochází k teroristickým útokům, únosům, zločinům, ale napětí přetrvává a věci se řeší v sérii patových situací. Na výstavě je jedna instalace sestávající ze štaflí, na konstrukci z nich balancuje štos volebních severoirských plakátů. Najednou člověk zjistí, že to neodráží jenom stav politiky tam, ale i povolební situaci v České republice. Paralely tedy jsou, a nejenom v politice.

V Severním Irsku je už tedy klidněji - projevuje se to i v jeho metropoli, v Belfastu, kterou jsme znali z TV zpravodajství jako město ruin a vojenských opevnění?
Belfast je už na pohled veselejší město, ale ztrácí svou tvář, místní obchody jsou likvidovány nástupem lépe zajištěných konkurentů. Předtím se tvrdě protestovalo proti britské nadvládě, teď dochází k britské nadvládě komerční, ale bez ostrého odporu. To je hloupá ironie. Belfast není ošklivé město, je to průmyslová viktoriánská metropole, kde bývaly loděnice, továrny, zůstaly tam postindustriální areály, ale místní politici chtějí mít nákupní galerie, než aby přemýšleli nad původním charakterem města. Více umělců sleduje zákeřný postup, jak nové a úhledné supermarkety, banky a kancelářské budovy vytlačují ty staré, které se bourají. Ve městě známém společenskou nevraživostí teď dochází k něčemu podobnému v komerční rovině, protože tradiční místa jsou ničena a mizí před očima. Umělci jsou na takové projevy víc citliví než politici.

Vzhledem k tomu, že už od 90. let chce mít většina českých umělců přeložený text do angličtiny od vás, prošly vám rukama stovky uměleckohistorických studií. Přečetl jste jich víc než kdokoliv jiný. Nepoznamenalo vás to?
Nejenom že jsem je přečetl. Já je i vnitřně strávil, reagoval na ně v podobě překladu. Snažím se nebýt tím poznamenaný, protože je to moje dennodenní činnost. Člověk vstřebává nejenom informace, ale samozřejmě i způsoby myšlení a musí přemýšlet nad tím, co chtěl autor textu vlastně sdělit. Leckterý sebestylizovaný filozof nebo básník má u mě smůlu. Dalo by se to otrocky přehodit do angličtiny ... ale to nechci. Překládání považuji za morální činnost. Jsem odpovědný za následky. Češi si to možná neuvědomují, ale kolikrát se připravuje katalog, je po termínu, text dostanu na poslední chvíli, přitom možné vyústění anglické verze je obrovské. České sdělení se otevírá světu a může to mít nedozírné souvislosti, to je jedna z mých motivací, protože jinak je to vysilující, nepříliš vděčná práce. Je to podobná činnost, asi jako když se vysílají signály do vesmíru. Ale musím to dělat, protože doufám, že si ty myšlenky, uvádějící do problematiky české kultury, někdo přečte a bude chytřejší.

Jak na vás působí české teoretické texty?
Zdá se mi, že se jejich autoři často bojí vyslovovat se jasně a srozumitelně. Schovávají se za slovním balastem, který čtenáře musí odradit už v polovině, ne-li dříve.

Nutí angličtina k přímějšímu, přesnějšímu a střídmějšímu vyjadřování?
Žádný jazyk za to nemůže, je to v člověku. V angličtině se dá okecávat stejně jako v češtině, i když myslím, že tady existuje dost chráněná tradice filozofování slovy, a ne myšlenkami. Přidávají se slova, aby se podstata vylepšila. Když čteš anglické texty v katalozích, myšlenky jsou jasnější, protože autoři se snaží, aby čtenář pochopil, v čem podstata popisovaného díla spočívá. To cítím jako jednoznačný rozdíl - mezi slovním výkladem umění v Čechách a v Anglii. Jako by se tady teoretici styděli za jasnou řeč. To je bohužel škoda, protože normální člověk je z toho v nejlepším případě znuděný, v horším programově skeptický. To je špatné. V rámci změn v anglické muzejní praxi se mnohé zlepšilo. U nás byl také kurátor nebo historik umění šikovný vzdělaný člověk, jenž má v hlavě spoustu věcí, které by se daly prezentovat směrem k veřejnosti, ale jako by chyběl klíč k odemknutí těch skvělých myšlenek. Pomohla v tom mediální revoluce. Kurátor se už nepohybuje odříznutý od okolního světa, komunikační cesty jsou silnější. Zvyká si na otevřenější konfrontaci s divákem. Když se prezentuje sbírka, tak stejně důležitý člověk jako kurátor je ten, který zodpovídá za podobu digitalizované prezentace. Když kurátor napíše nesrozumitelný text, musí ho předělat.

Překládáte si své texty?
Tentokrát jsem do katalogu k severoirské výstavě napsal anglický text a profesionální překladatelka ho přeložila do češtiny. Ale když mám čas, píšu ho česky i anglicky.

Každý zvlášť?
Když mě nějaká myšlenka napadne česky, tak ho napíšu nejprve v češtině, potom v angličtině a jsou odlišné, i když se jedná o jednu věc. Překládat sám sebe je těžké: vedu se sebou vnitřní polemiku, kolikrát nejsem spokojený s výsledkem, protože mi angličtina připadá jako rozředěná čeština a naopak. Slovní formulace, které vytvářím v obou jazycích, se mi často zdají příliš podobné.

Jak mluvíte doma?
Česky. Na tříletou dceru Eleanor ale mluvím anglicky a ona mi odpovídá česky. To je jediný člověk, na něhož mluvím každý den anglicky.

***


RICHARD DRURY se narodil 3. 9. 1967 ve Scarborough, v severovýchodní Anglii. V letech 1980-1986 studoval střední internátní školu Christ's Hospital, v letech 1986-1990 vystudoval bohemistiku a rusistiku na Corpus Christi College, Cambridge University. Od roku 1992 pracuje v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, kde působí jako kurátor sbírek grafiky, kresby a plastiky. Je kurátorem výstavy „Psi jsou bez vyznání - umělci ze Severního Irska“, připravené ve spolupráci s Britskou radou, která se koná v Českém muzeu výtvarných umění do 3. září.


Reflex 31/2006
Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz