Od okamžiku, kdy jsem se stal fotografem – tedy od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že svět kolem sebe nazírám i bez přítomnosti fotoaparátu ve výřezech kinofilmového políčka – začal jsem vidět fotografie všude. Zahlédl, pokochal se představou krásné fotografie – a víc nic.

Lehkovážně jsem si myslel, že takových fotografií ještě potkám, uvidím a nafotím stovky. Trvalo řadu let, než jsem si uvědomil svůj omyl. Některé okamžiky se už nevrátí, světlo a kompozice nezopakuje, atmosféra a mé rozpoložení už nikdy nebudou totožné. Náprava již možná nebyla. Jen dobrovolné rozhodnutí pokořit svou lenost a napomoci paměti vytvořením jedné fotografie denně – začít s fotografickým deníkem a hlavně nepolevit … dařilo se mi to víc jak jedenáct let.

Komentovaný výbor z první dekády vyšel knižně pod názvem JEDINÁ KRÁSA.