PETR VOLF
FOTO PETR JEDINAK
Architekt Otakar Nový (80) toho mnoho zažil a hodně pamatuje. Osobně poznal řadu tvůrců, kteří ve dvacátých a třicátých letech pozvedli českou architekturu na špičkovou evropskou úroveň. I proto mohl sepsat pozoruhodnou knihu Česká architektonická avantgarda, jež nedávno vyšla. "První verze byla špatná, což jsem si uvědomil až po pěti stech stranách. Raději jsem ten balík dal dětem, které si přišly pro sběr..." uvádí věci na pravou míru, než položím první otázku.
Čím to, že se po první světové válce v Čechách objevilo tolik skvělých architektů?
Já vám řeknu, jak to bylo. Byla tady ohromná předehra v devatenáctém století. U nás žil Jan Kotěra, slavný secesní architekt a tvůrce moderny, byla tady celá škola vídeňského profesora Wagnera. Plečnik, který působil na Hradě, Engel, který dělal Dejvice nebo podolskou vodárnu, byli tady Pavel Janák nebo Josef Chochol a další.
Byla to náhoda?
Ne. Myslím, že za to mohl právě profesor Otto Wagner. Fantastický učitel a teoretik, který víc vymyslel, než postavil, ale především inspiroval a k architektuře přivedl hodně schopných osobností. Tak je to u mnoha tvůrčích lidí. Já rozlišuji předchůdce, průkopníky a pak vlastní tvůrce avantgardy. Předchůdci to vymysleli, průkopníci nakreslili a vlastní tvůrci to všechno postavili.
Ti, kteří působili v meziválečném období, byli strašně mladí!
To byli. Bohuslavu Fuchsovi, když stavěl, bylo třeba pětadvacet. Ale on to už byl vlastně starej pán - alespoň podle toho, co všechno o architektuře věděl a jak suverénně se s ní vyrovnával. Nástup těchhle mladíků měl souvislost s obrovskou šancí, která se tu objevila: vznikla nová republika, která se trhla od starých kulturních center. Od Vídně, Budapešti, Berlína, Mnichova, Drážďan. A ti kluci si řekli, že je nultý rok a že v takovém roce se prostě musí začít úplně jinak.
Měli něco společného?
Všichni to byli antimilitaristi, kteří bytostně nenáviděli válku a vyznávali pacifismus. Mysleli si, že udělají nádherný nový svět podle svých představ. Tak se do toho dali a šlo jim to. Někomu víc, někomu méně, ale jejich standard byl k nevíře vysoký. Někteří byli oslavováni, někteří byli opomínáni. Největší legrace je v tomhle. Víte - když se podíváte na Prahu - kdo v ní dělal jako první moderní architekturu?
Janák?
Kdepak. Byl to Ludvík Kysela, který pracoval na Bytovém úřadu magistrátu v Praze a tenhle chlap bez soutěží postavil během pěti let na Václaváku a v okolí tyto paláce: Lindt, Alfa, dnešní Dětský dům, Baťu... Vychrlil to všechno najednou, přitom to byl úplně nepravděpodobný člověk. Zaměstananec magistrátu, který se měl starat o byty, a ne stavět paláce. Pak teprve přišel s Julišem Pavel Janák, který to ale podle mého dělal podobně jako Kysela.
Kysela byl ovšem zatím spíš přehlížen.
A neprávem. Proto ho chci rehabilitovat. Představte si, že po válce byl zaměstnán ve Stavoprojektu, který jsem zakládal, a mladíci, kteří tam pracovali, vůbec netušili, kdo to Kysela je. Kreslil plány jako každý jiný a ani nevěděl, že je slavný.
To bylo normální, že se na stavby na tak exponovaném místě, jakým už tehdy Václavák byl, nevypisovaly soutěže?
Na začátku se nevypisovaly. Až později. Takže Ludvík Kysela se prostě vyrovnával se svěřenými zakázkami. A skvěle. Nehrála v přidělování lukrativních zakázek svou roli korupce?
Absolutně ne. Všechno to bylo velmi čisté. Kysela na tom ale nic moc nevydělal. Slušně si žil, avšak nevěděl, že je slavný, protože to nikdy o něm nikdo nenapsal. A když se to nenapíše, sláva prostě není. Přitom prolomil bariéru odporu k moderní architektuře tím, že to, o čem se jen povídalo, on postavil.
Jak je možné, že právě mladá republika byla tak otevřená vůči moderní architektuře - jen v málokteré zemi se lze setkat s tolika odvážnými stavbami?
Chtěla světu ukázat, že je schopná postavit se na vlastní nohy, že má svou politiku, ale i kulturu a samozřejmě i architekturu. Kam se hrabala Paříž na Prahu! Oldřich Tyl s Josefem Fuchsem postavili Veletržní palác, což byl ve své době největší palác moderní architektury v Evropě. To neznal Berlín, to neznala Paříž nebo Vídeň. Jezdili sem Le Corbusier a Perret a nemohli tomu uvěřit, že je něco takového možné.
Přesto se Corbusier při jedné příležitosti vyjádřil, že Veletržní palác ještě není architekturou v pravém slova smyslu...
To jsou ty jeho slavné bonmoty. Ale on jen prostě záviděl. Do té doby jen stavěl vily a jen kreslil Zářící města. Jen kreslil!
Kolik architektů v Čechách udávalo krok, směr či trendy?
V Čechách jich mohlo být tak deset, dvanáct. V Evropě pak dvacet, třicet. My jsme měli ohromné zastoupení. Jenom namátkou: Havlíček, Honzík, Fragner, Fuchs, Gahura, Karfík. Právě s Vladimírem Karfíkem a Jiřím Voženílkem jsme si za války ve Zlíně vymysleli Stavoprojekt, pochopitelně inspirovaný Baťovou koncepcí architektonického rozvoje. Když přišel rok 1948, vznikl z toho největší projektový ústav na světě. Nakonec měl s družstvama pětašedesát tisíc zaměstnanců. To bylo něco! A ono to jelo. A stavělo se.
Ale - s prominutím - blbě.
Blbě, ale stavělo se.
Jak se to, co Stavoprojekt produkoval, snášelo s tím, co jste si během války vysnili?
My chtěli stavět jako ve Zlíně. Tam se vymyslela geniální věc: montovatelné bednění z ocelových plechů pro kulaté sloupy typu Considére, Hennebiqueovy deskové stropy, přičemž do sítě sloupů o rozměrech šest metrů patnáct krát šest metrů patnáct by se vešlo všechno. Administrativní budovy i obchodní paláce i bytovka. To plechové bednění se za týden sundalo a bylo patro. Neuvěřitelné! Ve Stavoprojektu jsme si spočetli, kolik budeme potřebovat plechu na bednění, napsali jsme na Státní plánovací komisi. Začala korejská válka a všechno bylo v p.... Všecka ocel šla na tanky. My jsme to projeli kvůli korejský válce. Pak se začaly dělat blokopanely a podobné kraviny.
Jak jste to nesl?
To byl ruskej model. Nechtěli jsme ho. Ale oni nám ho vnutili. Měli fabriky a měli patenty a my jsme to začali dělat přesně podle nich. Nebylo to tak úplně blbý, myslím vibrační beton a tak, ale jsou to krabice. A my jsme chtěli volný půdorys ze sloupů, kde můžu volně vyměňovat příčky a všechno přestavovat. Stěny měly být z cihel. Ale jakmile zajeli ruský systém v ohromném měřítku v celé republice, tak byl se vším ámen. Dělaly se voloviny. Na stavby na ústecku se vozily štěrkopísky až z Prešova. No tragédie.
Dělal jste proti tomu něco?
Dělali jsme, co jsme mohli, ale bylo to k ničemu. My jsme ten boj Svazu architektů proti stavební výrobě projeli. A když jsme to málem vyhráli v roce 1988, když se k nám dal Adamec, tak přišla revoluce a na stavění se zapomnělo.
Kdy jste vstoupil do komunistické strany?
V pětačtyřicátém. Ale před válkou jsem byl v sociální demokracii. Jediný ústřední výbor, v němž jsem byl, byl ústřední výbor sociální demokracie v roce 1937. To mi bylo devatenáct a byl jsem v něm za studenty. V pětačtyřicátém jsem Fierlingerovi oznámil, že jsem komunista.
Bral to jako zradu?
Ne. Fierlinger se smál a povídá mi: My tam za vámi přijdeme.
Necítil jste v osmačtyřicátém, že ideály, které jste si vymyslel se svými kamarády, těžko budete moci naplnit?
Vždycky říkám, že z Marxe a Lenina mám nejraději Engelse. Ten nejdál viděl. A teď si představte, že když to všechno po válce docela slibně jelo, přišel únor 1948. Jasně že se nám nezdálo všechno košer, třeba to, co se provádělo Benešovi. My jsme si ho vážili, protože jsme ctili Masaryka a Beneš byl jeho nástupce. Procesy byly odporné. Zabili tolik mých kamarádů... Frejku, generála Píku, neustálé zatýkání a věšení. Tak jsem se vykašlal na politiku a stáhl se do Stavoprojektu a k teorii architektury.
Ale u komunistů jste zůstal.
Věděl jsem, že kdybych vystoupil, je se mnou a s mými blízkými amen. Nebylo to hrdinství, ale je to snad trošku pochopitelné. Hrdiny jsme byli později...
Panovala mezi avantgardními architekty řevnivost?
Ne, i když tam panovaly dva proudy. Teigeho, který viděl architekturu jako vědu a za nic na světě ji nechtěl pustit do oblasti umění. A pak to byli kluci z Akademie a Umprumu, kteří na to kašlali a nikdy si nenechali vnutit názor, že by architektura nepatřila mezi umělecké obory. Napětí bylo, ale o řevnivosti bych nemluvil.
Za války jsme vytvořili zvláštní společnost. Chodil do ní profesor Kovárna, který pak emigroval, Bohuslav Brouk, syn majitele Bílé labutě, pak tam chodil Ladislav Žák, co napsal Obytnou krajinu, Jiří Voženílek a další. Scházeli jsme se u architekta Nedomy. Diskuse byly vždycky, ale nikdy to nešlo do vlasů a na facky jako mezi V.V.Štechem a Otakarem Novotným, kteří si to občas vyřizovali ručně. Další spolek se scházel zase u Karla Honzíka v Dobřichovích, kde jsme v diskusích prokračovali až do do konce války. Osobní averze jsme neznali. Táhli jsme za jeden provaz. Jako avantgarda.
Co bylo podle vás největším přínosem téhle generace?
Její humanistický přístup. Celý program avantgardy spočíval v tom, že se rozhodla dát přednost obecnému, celospolečenskému prospěchu před soukromými zakázkami, před bohatstvím.
Ale přece jen tenkrát vznikla řada nádherných vil, které nakreslili právě představitelé avantgardy. Byl to přece hlavní zdroj jejich příjmů, ne?
Nebyl. Za vilu dostal architekt řekněme deset tisíc korun. A za takový Veletržák to byly statisíce, což bylo tenkrát něco. To byl balík!
Když jsme u Veletržního paláce. Unesli Tyl s Fuchsem tak náhlou slávu a zbohatnutí?
Tyl peníze bohužel prodělal na své podnikatelské firmě. To byl průšvih. Zemřel jako špatně situovaný člověk. To Fuchs dopadl přece jen lépe.
Většinu z tehdejších slavných architektů jste osobně poznal. Jak jste se do téhle společnosti vlastně dostal - nebylo vám ještě dvacet...
To bylo jednoduché. Znal jsem profesora Oldřicha Starého a zeptal jsem se ho s kamarády, jestli můžeme chodit do Klubu architektů v paláci Metro. Nebyl proti. V Metru byly v koutě mramorové stolky. Mačkali jsme se u nich, nedutali jsme, tleskali jsme a byli jsme šťastní, že můžeme mezi našimi idoly být. Pak nás v roce 1940 přijali jako mimořádné členy. To bylo velkorysé, byli jsme ještě študáci. Jinak to byla stavovská společnost. Nádherné časy. Co já tam všechno zažil, to si nedovedete představit, ona to byla moje druhá vysoká škola: přednášky Starého, Urbana, Teigeho.
Pili jste?
Samozřejmě. Po posezení v klubu jsme chodili do barů, v nichž doslova kypěl život. Nejčastěji jsme směřovali do Lucerny, to byl náš lokál.
Mimochodem, nevadilo vám - jako fanouškům avatgardy - že Lucerna je secesní stavba?
Měli jsme ji rádi, ctili jsme její smělou železobetonovou konstrukci se zavěšenými stropy. Tam dole, co je dnes sál, mělo být původně kluziště. Lucerna byla vlastně společenským klubem bez legitimací, ale vrchní své hosty znal osobně a jen tak někoho nepustil. My byli štamgasti. Když jsem přišel, donesl mi okamžitě gin-fizz skládající se z deci anglického džinu, vymačkaného citronu a z cukru. Za osm korun! Dal jsem si tři a vydrželo mi to celý večer. No nebylo to báječný? Společnost se v Lucerně navzájem znala a byla k sobě přívětivá. Malíři, architekti, spisovatelé, herci. A krásné herečky! Adina Mandlová, Hana Vítová, Jiřina Štěpničková.
Jak se avantgardní architekti po okupaci vyrovnávali se zákazem Němců stavět rovné střechy? A měli pro takové nařízení nějaké racionální důvody?
Byli to blbci a žádné důvody udávat nemuseli. Jenom nařizovali. Tak se čeští architekti zamysleli a Grégr prostě začal dělat na Barrandově šikmé střechy jako v Hollywoodu. Karel Honzík udělal v Hradišti u Plzně nádherný barák pro jednoho továrníka taky se šikmou střechou. Jinak zmíněný Grégr se na Němce dokázal vykašlat, když navrhl vilu v Jevanech s rovnou střechou. Ta vila - to je pohádka. Je to architektonická památka, ale nemá dnes pořádného majitele, což je malér...
Jaký vztah měla avantgarda k takovým světovým hvězdám jako byli Adolf Loos nebo Mies van der Rohe?
Loos byl u nás ohromně vážený a populární. Byl čestný člen Klubu architektů a čestný člen Mánesa. Když měl šedesátiny tak mu byla uspořádána obrovská pijatika. Van der Rohe, který stavěl v brně vilu Tugendhat, byl zase jedna ruka s Bohuslavem Fuchsem.
Van der Rohe postavil v Brně funkcionalistickou vilu Tugendhat, ale uplatnil v ní na svou dobu mnoho nákladných prvků, třeba proslulou stěnu z polodrahokamenu onyx... Nebylo to v rozporu s přesvědčením avantgardy?
Takové věci dělal i třeba Corbusier. Ono je to tak. Když udělal funkcionalistický umělec nádhernou architekturu, tak mu bylo všechno prominuto. Ale musela to být špičková věc, žádná procovina. A ta onyxová stěna je lahůdka. Stejně jako nerez plechy, žaluzie na elektrické ovládání. Zaplaťpánbůh že tu vilu tady máme! On jinak nic lepšího nepostavil - kromě barcelonském pavilonu Barcelona, který však byl zbourán a až nyní byl znovu postaven, přesně podle původních návrhů. To se stalo i se slavnou Zemanovou kavárnou v Brně od Bohuslava Fuchse. Byla znovu postavena skoro přesně tam, kde předtím stála, než byla neuváženě zlikvidována.
Mnohé funkcionalistické stavby jsou už památkami. Je s nimi podle toho při jejich rekonstrukcích také zacházeno?
Už v šedesátých letech jsme se snažili zařadit je mezi chráněné památkové objekty chráněné zákonem, takže si s nimi nikdo nemůže dělat, co chce. Musí se postupovat velice rigorózně, přesně podle předpisů památkové péče. Jako například ve Francii, kde jsou v tomto smyslu nesmírně ohleduplní, ale nesmlouvaví. Paradoxní, ba legrační situace nastala, když André Malraux, legendární francouzský ministr kultury, nechal prohlásit Le Corbusierovu vilu Savoye v Poissy za národní kulturní památku Francie. Přihrnul se Le Corbusier, že by ji opravil. Ale nesměl, protože to směl jen k tomu určený architekt "historických monumentů", což v tomto případě byl můj kamarád Vitry. Říkal mi, jak se tím bavil, protože do Le Corbusierových staveb - přes jejich smělé řešení a krásu - hodně teklo. On však všechno spravil, ale svěřil se, jak to Le Corbusiera, který mohl jenom příhlížet, štvalo: "Nejraději by mi vyškrábal oči!", smál se Vitry.
Už jsme se zmínili, co bylo největším kladem českých avantgardních architektů. V čem spočíval jejich zápor - byl-li vůbec nějaký?
Jejich největší chybou byl antihistorismus. Říkali, že v nultém roce - tedy v zhruba v roce devatenáct set dvacet - začíná nové budování světa. A kašlali na to, co bylo předtím. Neměli vztah k památkám. Byli proti památkám. Až na lidi jako Fuchs, Le Corbusier nebo van der Rohe.
A Plečnik!
Samozřejmě - Plečnik. Vždyť dělal Pražský hrad. On byl sólo kapr, autor nádherného, světem uctívaného kostela v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jinak v tom vztahu k památkám byla avatgrada hodně krátkozraká. Secesi vůbec nevnímali - s výjimkou zmíněné Lucerny, což byl ovšem kvůli uplatněným technologiím výjimečný palác...
Jak poznáte dobrou a špatnou architekturu?
Já tvrdím, že architektura musí mít snahu o řád. Musí mít snahu včlenit se do svého prostředí - anebo ho překonat nějakým superdílem, jako se to povedlo třeba v případu svatého Mikuláše na Malé Straně. Ale ne nic menšího! Musí fungovat: provozně a společensky, což znamená, že musí najít oblibu mezi lidmi. Špatná architektura na tyhle věci kašle a tváří se, že je jediná na světě... To není ono. Já mám před architekturou velkou pokoru i proto, že jsem ji sám aktivně dělal. Vím, jak je to těžké.
Jste také známý, že máte rád monumenty... V padesátých letech jste postavil internáty v Karviné a Havířově pro tisíc pět set lidí. Fungovaly tyhle kolosy?
Myslím, že velmi dobře, ale pak z nich udělali hotely. Ty taky fungují. Před sedmi let jsem se tam byl podívat a nemusel jsem svůj vztah k těm stavbám přehodnocovat, což je zřejmě dobré znamení.
Uspokojuje vás současná česká architektura?
Ne. Staví se málo a staví se draho. Občas něco zazáří - jako třeba Miluničův a Gehryho Tančící dům - ale jinak stavby nemají žádnou pronikavější architekturu. Nikdo nic neriskuje. Nudí mě to.
Myslíte si, že by se mohla situace, v níž se kdysi v takové míře prosadila architektonická avantgarda, opakovat?
Takový rok nula, jako byl po první světové válce, už podle mě těžko někdy přijde. Já se toho rozhodně nedožiju. Ale kdo ví?
Ing. arch. Otakar Nový (nar. 7. dubna 1918 v Praze) je předním teoretikem a publicistou v oblasti urbanismus, životního prostředí, architektury a památkové péče. Je autorem 23 publikací. V roce 1948 spoluzakládal největší projektový ústav na světě Stavoprojekt. V padesátých letech postavil v Havířově a Karviné internáty pro 1500 hornických učnů. V roce 1954 založil s Vilémem Lorencem Státní ústav rekonstrukce památkových měst a objektů (SURPMO), první instituci svého druhu v Evropě.
zdroj: časopis Reflex